Historie

Anotace: Záhorská kronika
Květen 1927
J.Jakeš
 

Včelařství na Záhoří

Včelaření mělo a má dosud na Záhoří velmi příznivé podmínky. Kraj jest nepříliš vysoko položený, průměrně kolem 400 m n. m., chráněný od studených větrů horami, proti slunci obrácený, hojnost pastvy na lukách, polích a zvláště lesních pasekách, to vše jest zárukou zdárného včelaření. Jdeme-li začátkem června polem, žlutá se celý kraj ohnicí jako zlato a miliony pilných včeliček bzučí radostnou píseň práce. Začne-li v tu dobu foukati východní vítr , který dává záruku aspoň na dvě neděle pěkného počasí, radují se včelaři. Můj otec vždy říkával : “ Vrchní větr dělá med”. A což teprve, když v měsících červenci a srpnu nastanou vedra a sucho! Ostružinové listí jen se leskne “spadkem”, na větvičkách modřínů med cukernatí a v korunách jedlí včely jen hučí. Tu doslovně teče med z úlů. Kdyby za takového roku včelaři hospodařili racionálně, měli by ohromné výtěžky.

Bohužel, toto důležité národohospodářské odvětví upadá rok od roku. Několik posledních let nadělalo hrozné mezery ve včelínech a letošní rok hrozí včelám úplnou záhubou.

Za mého dětství bývalo lépe. Na každé téměř zahradě byl včelínek a v něm mnoho klátů dvojáků, trojáků, ba i šesteráků a osmeráků, v nichž byly vydlabány úzké brtě. Pravda, některé včelínky byly již tehdy prázdné, ale proti dnešku byl počet včelstev aspoň desateronásobný. V polích na soumezcích byla spousta medonosných křovin, u potoků celé háje vrby křehké a po vesnicích ohromné lípy a ořechy. Počasí bývalo také pravidelnější. Když byla zima, tak mrzlo a chumelilo. Staří včelaři říkávali : “Jak tlustý led, tak tlustý med”.

Až začalo jaro, sluníčko hřálo, louky se svítily kvítím a v tu dobu měli včelaři žně. Kolem sv. Josefka dýmilo se ve všech včelínech z hliněných kuřáků. Dědoušci včelaři se zvláštními dlouhými noži šli “podkrávat”. Kouřením sháněli včely, odřezávali dlouhé úzké plásty medu, pěkně bíle “završené”. Kladli je do nádob dřevěných, někdy i troky se musely přinésti, tolik bývalo medu. Vyřezali úplně dílo, jen v předu “v kříži” nechali dva či tři kousky díla jako dlaň veliké, aby se včely měly na čem uvěsiti. Med se při mírném teple rozpouštěl, vosk vyplýval nahoru a sbíral se. Květinový med býval žlutý jako zlato, spadkový tmavě zelený jako jedlové chvojí a hustý jako smůla. Vytopený med se uschovával ve velikých hliněných , neb kamenných hrncích na půdě. A býval lékem na všechno : léčil bolení v krku, chrapot na prsou, žaludek, hlavu, zbavil telata vší, vyléčil děti, starce i bažné báby z každé nemoci. Pamatuji se, kolikrát můj otec vstával v noci, když některému nemocnému přiběhli s hrnéčkem pro med. Peníze nebral nikdy.

Dnes by bylo nemyslitelným, vybrati včelám dílo tak dokonalé. Mělo to však také jisté výhody. Včely byly nuceny stavěti dílo velmi rychle, protože se “podkrávalo” v době, kdy se začínaly množiti. Stavěly voštiny velmi rychle, aby měly místo pro mladý plod. Byla v tom i ta výhoda, že se v novém díle líhly včelky veliké a silné a nedegenerovaly tak jako nyní, kdy se musejí líhnouti ve voštinách s tlustými stěnami, bůhví jak starých.

Pamatuji se také, že jednoho jara se podkrávalo dvakrát. Poprve v polovici března a podruhé na začátku dubna. Včely “chytily” dobrou pastvu na vrbách a makytách, neboť bylo velmi krásné jaro a teplé, bez větrů. Ve třech nedělích byly kláty zase plné až po “zátvory” zamazané kravinci. Nejvíce medu měl tehdy polír Král ve Valšovicích, neboť byl uprostřed lesů a v “sečích” kvetla spousta makyt a osik.

Byla-li dobrá hlavní pastva v červnu, přidávaly se vzadu truhlíky či “korce” stejné míry s brtí a také ty bývaly plné medu. Na zimu se odbíraly. Z úlů však se odbíral med vždycky teprve na jaře. Bývalo ho mnoho a nesměl chyběti při štědré večeři ani v nejchudší rodině. Kláty si nejraděj vybírali staří včelaři vrbové, lipové a jedlové. Říkali jim dle toho vrbáky, lipovce a jedláky. V některých držely se včely i přes třicet let, aniž by “spadly”. Roje často uletovaly a usazovaly se v dutých stromech, kterých bývalo za mého dětství hojnost na zahradách i v lesích. Za příznivých podmínek se udržely a nanesly hodně medu.

Jako desetiletý chlapec věděl jsem o 28 rojích v dutinách lesních stromů. Slyšel jsem od starých vyprávěti, že když káceli Jedlovec u Paršovic, sřezali také jedli, v níž byly včely. Nevěděli nic, až tekl med po pile. A bylo ho tolik , že ženy drvařů odnášely jej v putnách na vážkách.

Zajímavé jest, že včelařením zabývali se nejvíce výměnkáři. Aspoň ve své paměti vidím všechny včelaře jako usměvavé stařečky, kteří pro nás děti neskrblili kouskem medu. Kdy začali včelařiti, se již, bohužel, nedovím. Všichni spí věčným spánkem a jejich včeličky odešly za nimi. Jejich kláty trouchnivějí a rozpadávají se pod shnilými šindelovými stříškami. Co to bývalo kdysi péče o ně. Staříčci hnětli jíl s kravinci a každou skulinku pečlivě zamazovali, střížky opravovali, pavučiny odstraňovali, aby ani jedna včelka zbytečně nezahynula. Před bouřkou s třesoucími se rty pozorovali, zda-li jejich miláčkové stačí se všichni ukrýti v dutých úlech.

Pokračování příště.

Milada Davidová