Historie

Anotace: Záhorská kronika
Červen 1928
Antonín Svěrák
 

Z doby “božího soudu”.

Bylo to někdy před rokem 1729, Jurovi se ztratila z pastvy kobyla. Marné bylo hledání v poblízku i dále, kobyla jako by se do země propadla, nebylo jí. Teprve po roce oznámil dobrý člověk Jurovi, že kobylu viděl u Bělovského v B.

Jura vybral se do B., aby si kobylu odvedl. Ale nepochodil. Místo aby kobylu přivedl, odnesl si domů několik krvavých podlitin.

V Kelči byl tehdy ještě “hrdelní soud”, k němuž patřily obce Všechovice, Provodovice, Malhotice, Skalička, Bránky.

I zažaloval Jura Bělovského pro krádež a ublížení na těle. Nastal výslech obou stran. Bělovský tvrdil a živým Bohem se dokládal a svědky dokazoval, že kobylu měl mnohem dříve, než se Jurovi ztratila.

Jura zase stál na svém, že kobyla je jeho a svědci to plně dotvrzovali.

Tu byla dobrá rada drahá, komu dáti za pravdu? Svědci obou stran zdáli se býti věrohodni.

Radili se konšelé … “Ať se stane vůle boží, ta nechť rozhodne!” – byl výsledek porady soudců.

I rozpálen kus železa a oba soupeři měli naň položiti dva prsty, kdo déle vydrží, ten že bude v právu. Stalo se. Bělovský sotva železa se dotkl, zařval a usmykl, ale Jura držel, až prý se mu z prstů kouřilo a – kobyla byla jeho.

Jak vznikají pověsti o vodníkovi.

Záhorská kronika již hodně těch pověstí o vodníkovi nasbírala, a doufám, že počet jejich ještě rozmnoží, vždyť i v Kelči strašil kdysi vodník, jejž vyvolal známý nám již filuta Rodica, člověk, jemuž šibalství a čertovina koukaly přímo z očí a nebylo pestva, aby v něm neměl prstů zvláště za mladších let.

A tož vám povím, jak se to stalo.

Bylo to někdy v první polovici minulého století. Tehdy se ještě hojně úhořilo. Čeledíni po denní práci nejezdili přímo domů, nýbrž vypřáhli a nechali koně pásti na úhorech třeba do půlnoci. Při tom se vyprávělo, hrálo, skotačilo, zpívalo, jako to již bývá, když se několik mladých lidí do kule sejde.

Jedenkráte napadlo Rodicovi, že půjde také koně pást a šel. Avšak teplá srpnová noc, nebe plné hvězdiček, bublající hájovský potůček přímo lákaly ke koupačce. Také nemeškal a v okamžiku byl ve vodě. Lázeň lahodila mu tou měrou, že začal rukama plácati do vody, jako když se husy perou a při tom vyrážel ze sebe roztodivné zvuky. Tu zařehtal jako kůň, zaštěkal jako pes, zaňamčel jako kočka, zaskřehotal jako vyplašená straka, zakvílel jako sýček, ale obzvláště dovedně uměl napodobiti hejkání sovy. Slyšeli jste někdy za noci, jsouce sami v lese, houkání sovy? Já to slyšel a nic se nedivím, že někde vypráví se o strašidlech hejkadlech. Mráz při tom běží člověku po zádech. Takový byl asi i účinek výkřiků Rodicových na pasoucí chasníky. Ti sedíce kolem ohně brzo zaslechli podivné hlasy z blízkého potoka a šplouchání vody. Zpěv umlkl, hlasy se stišily, kolem ohně klid, žes mohl slyšeti bzukot komára, a když do toho ticha zalehlo pronikavé zahejkání sovy, celá skupina chlapců kolem ohně shromážděných s tlumeným výkřikem : “Hastrman !” se bleskurychle zvedá a peláší odtud, až se za nimi práší a do uší zaléhá jim jako posměch ďábelské chechtání z potoka.

Té noci pásli se koně až do rána, nikdo z mladíků neodvážil se blíže, aby ho vodník do vody nevtáhl.

Rodica vylezl z vody, oblekl košili, přehodil kabát a pomalu se šoural k tábořišti, nikde ani živé duše, oheň plápolá a hle, na primitivním ohništi kastrol, z něhož vychází příjemná vůně “škracenice”. To bylo něco pro Rodicu! V minutě byl kastrol prázdný, jak by jej vylízal, našel tu i dýmku, pravý kelecký výrobek, zapálil si a bral se pohodlně domů.

Brzo na to byla neděle, jako člověk svého zevnějšku dbalý, šel Rodica k holičovi dát se oholit, na dýmku, k níž tak lacino přišel, nikterak nezapomněl, čehož důkazem byly kotouče dýmu jak z továrního komína. V holírně bylo právě mimo jiné též několik z oněch chasníků a ti dosud ustrašeně si vykládali o vodníkovi z hájovského potoka, jaký hrozný “tartas” tam vyváděl, jak všichni dali v nohy, jak jim snědl škracenici a ukradl novou dýmku.

Rodica vstrčil rychle dýmku do kapsy, zamžoural očima a se slovy, že přijde až později, rychle se vytratil, ale dýmky nevrátil.

Milada Davidová