Historie

Anotace: Záhorská kronika - Září 1930
Antonín Svěrák
 

Vzpomínky na rok 1866 (Dle vypravování starých lidí)

Když po bitvě u Králového Hradce rozlili se Prušáci po Moravě a Čechách, přišli i do Kelče. Bylo jich plné město a ubytováni byli po domech. První jejich starostí byly peníze. Šli na zámek hledat kasu, ale pan vrchní i s pokladnou včas zmizel a marné bylo prohledávání hůry, světnic, sklepů a tajných chodeb, pokladny nikde! Udeřili tedy na pukrmistra a obecní výbor. Ani ti o ničem nevěděli. Když však stále urputně naléhali, vzpomněl si purkmistr na jednoho občana, nabíjenou kopu, a mínil, ten že by svým šelmovstvím Prušáky upokojil. Posláno tedy pro Kundrátka vulgo Rodinu a hned na něj dotírali, kde že páni peníze ukryli. Rodina se nezdráhal, pověděl přímo, že o kase ví a že tam Prajzy dovede. Ale žádal za to napřed míti zaplaceno, poněvadž je chudobný, odkázaný na to, co si vydělá. Prajzi v dobré naději na tučnou kořist nedali se dlouho pobízeti. Rodinu hojně obdarovali, a ten vyžádav si několik mužů s sebou, vedl je daleko a daleko, až někde do rajnochovských hor. Tam však udělalo se Rodinovi náhle nevolno a uchýlil se do houštiny. Prušáci z uctivosti zůstali opodál a čekali. Trvalo jim to však poněkud dlouho to čekání. Proto konečně vlezli do houštiny, zdali se mu něco nepřihodilo. Houštinu prolezli zkrz na zkrz, ale Rodinu nenalezli. Byl pryč. Vrátil se teprv až Prajzi odtáhli, poněvadž výprasku by byl neušel.

Když se Prajzi po Kelči poněkud poohlédli, udělali si taneční zábavu v Hrubé hospodě. Přístup měli i civilisté a zvláště vítána byla děvčata. Z hospody mohli muži odejíti zcela volně, ale děvčatům vojáci bránili. Jeden milenec se nad tím tak dopálil, že vyšel ven uchopil velký kámen a praštil jím do okna, že kámen zaletěl až doprostřed tančírny. Vojáci začali pachatele stíhat, ale marně. Ze zlosti vytloukli palašemi všechna okna “na ulicích”.

V jednom domě byla šumná vdova selka. Jeden z Prušáků ji stále obtěžoval, takže si stěžovala pacholkovi a ten pomohl. Když jednou v poledni vojáci si po dobrém obědě hověli, odloživše stejnokroj, a onen záletník zase šel na galandu, vypůjčil si pacholek nepozorovaně odložené části stejnokroje i se zbraní, vkročil zhurta do jizby a záletníka tak nemilosrdně ztloukl, že zůstal v bezvědomí ležeti. Pacholek rychle stejnokroj vrátil a šel po svém, jakoby se nechumelilo. Když se Prus probral, spustil lom, bylo vyšetřování, selka však měla od té doby pokoj.

Byli mezi nimi i hodní lidé, kteří zejména s dětmi rádi se bavili a mazlili, ale byli také mnozí mlsouni, kteří kradli a zvláště syrová vejce byla jim pochoutkou. Když v jednom gruntě bylo toho již moc, nastražili železa, posypali sečkou a navrch položili jako vnadidlo staré vejce, a netrvalo ani půl hodiny, když strašný řev ozval se z kurníku, zloděj byl chycen.

V jídle byli mnozí velice nestřídmí, že jim prý až žaludky pukaly. Okurek na poli si natrhali a tak jak byly, i se slupkou je pojídali, pak ovšem není divu, že vznikaly různé epidemické nemoci, zejména cholera, které mnoho Prusů i domácích lidí podlehlo.

O nestřídmosti svědčí až na naše doby zachovaná jarmareční písnička :

Poslechněte všichni národové, budu vám zpívati písně nové,
chci vám jistou pravdu ohlásiti a pruský žaludek pochváliti.

Prusové víc jedli nežli Rusi, já vám pravím pravdu, jak se sluší,
že je Prus chytřejší nežli liška, kde je plný hrnec, plná miska.

Nevařené maso posekali, cibuli a pepřem posypali,
tak jim to chutnalo jak chléb s medem, sedm holb podmáslí vypil jeden.

Padesát jich bylo v jednom domu, ti snědli tři truhly marcipánu,
ještě si to medem pomazali, pak jeden po druhém umírali.

Když jednoho Prusa otvírali, proč tak náhle zemřel, vyzvídali,
nalezli žaludek jako tele, 15 liber vážil, pravím směle.

Ten žaludek páchl převelice, byly v něm zkysané jitrnice,
byla v něm jelita nepečená, též malá kuřata nevařená.

Milada Davidová