Historie

Anotace: Záhorská kronika, Prosinec 1925
S.H.Kunovická
 

Propast u Hranic

Jdeme-li z Hranic údolím Bečvy proti proudu řeky po pravém jejím břehu, staneme před výšinou smíšeným lesem porostlou, zvanou Hůrka, která v útrobách svých skrývá na jižním konci úchvatnou prohlubeň, obecně Propast jmenovanou. Původ a vznik Propasti ozdobil si lid celou řadou pověstí.
Dávno již tomu, co ve starém hradě Švrčově nedaleko Propasti žil statný zeman s mladou chotí. Šťastné jejich manželství dovršil příchod malého dědice. Ale nic není tak vratké jak lidské štěstí. I na zemana si vzpomněl krutý osud, když po dvouletém manželství dobrá paní zemřela. Dlouho tesknil zeman, ale konečně se odhodlal přivésti druhou matku malému robátku. Byla to paní velmi sličná, leč nedobré, zlé povahy. Již z prvého pohledu, jejž na děcko vrhla, poznal zeman, že nikdy nebude milovati nevlastní dítě a dobré jeho srdce se zachvělo strachem a dvojnásob přilnulo k rozkošnému robátku, jež mu tolik připomínalo první hodnou paní.
A sličná choť zemanova honila se jen za zábavami. Co byl ji zeman a dítě, jež nebylo její! Macecha v pravém smyslu slova. Dítě jen týrala a umínila si, že se ho při nejbližší příležitosti zbaví. Náhoda jí přála. Zeman musil jednou na kvap odejeti. Žena v duchu zajásala. Bylo to právě na jaře. Noc byla bouřlivá, vichor dul do oken, div je nevytlačil, starým hradem to podivně kvílelo, jako by matka o dítě strachem naříkala. – Starý sluha s poděšenou tváří přiběhl, že rozpoutané vlny Bečvy valí se již pod hradem. Hukot jejich zněl až do hradu. Žena rychle uchopila dítě v kolébce tiše spící, spěchala k zpěněným vodám a položila kolébku i s dítětem na vlny, divoce se zasmála a hbitě vracela se ušlapanou stezkou nahoru, ani se neohlédnouc. Chtěla za svými známými, kteří ji v blízké hospůdce čekali. Nahoře zastoupil ji cestu zeman. Poznal při svém odchodu, že smýšlí zase vyklouznouti a vrátil se dříve, než očekávala.
„Kde máš dítě?“ zahřímal na ženu hlas rozhněvaného muže, který doma kolébky s děckem nenalezl. Žena zbledla, pohled její stočil se k řece a zeman porozuměl. „Bodejž by ses, zlá macecho, propadla!“ vykřikl. Po těchto slovech za hlomozu převyšujícího i hukot řeky rozevřela se hluboká propast a pohltila ženu bez srdce, zlou macechu. Zeman s ustrnutím hleděl na dno propasti. Konečně se vrátil domů.
Zpráva o tom rychle nesla se krajem a lidé se sbíhali k propasti, aby nahlédli na její dno, kde zelené jezírko tiše skrývalo svou oběť.
Jak zaradoval se však nešťastný zeman, když druhého dne starý uhlíř dítě živé do jeho náruče přinesl.
Našel je zachycené i s kolébkou v koruně vyvráceného stromu, když ze své chatrče plavil se přes řeku do lesa pálit uhlí. Vděčnost zemanova neznala mezí.
Okolí hradu mu však příliš hrůzy připomínalo, proto se odtud po čase vystěhoval, hrad pustl a dnes jen nepatrné zbytky označují místo, kde kdysi stával. A nad Propastí zachvívá vítr sesmutnělými stromy a opuštěným hájem táhne smutná báj o zlé ženě, jíž milejší byly radovánky, než úsměv líbezného děcka.

Milada Davidová