Historie

Anotace: Vojtěch Martínek, Praha 1943
 

METODĚJ JAHN

14. ŘÍJNA 1865 – 14. ZÁŘÍ 1942

V moravském Rožnově na nábřeží Bečvy, zrovna proti lázeňskému parku a půvabnému souboru lidových památek stavitelských, muzeu v přírodě, je nevelká, útulná vilka s květinami před okny a jehličnatými stromy v zahrádce. Řeka šumí tichým rytmem, Radhošť pozdravuje táhlými stráněmi. Je to opravdu smírné zákoutí, jako stvořené pro klidný odpočinek i pro soustředěnou duševní práci. Tam prožíval své jasné životní odpoledne a vlastně životní západ spisovatel, s jehož jménem zůstane nerozlučně spojen tento kout, věrný syn valašského kraje a nejvýznamnější ze všech, kdož psali o valašském půdě a člověku, M e t o d ě j J A H N .

Odtamtud se vypravil počátkem září 1942 do hranické nemocnice, aby hledal úlevu v chorobě, která se zprvu nezdála hrozivou. Ale do svého ústraní se živ už nevrátil. Lékařský záznam suše konstatuje : zemřel 14. září srdeční slabostí. Odtud ho vyprovázely veliké zástupy z širokého kraje, aby mu alespoň takto projevily svou oddanost za slovesné dílo.

Jeho lidský osud se nehnal na tržiště velkého světa. Byl uzavřen do oblastí nepříliš rozsáhlých. Synu maloměstského řemeslníka (kožešníka Vendelína Jahna ve Valašském Meziříčí), se stal domovský kraj opravdu smyslem života.

Narodil se ve Valašském Meziříčí 14. října 1865 v domku svého prastrýce, obchodníka kožemi Valentina Sopucha, a tam prožil utěšená léta svého dětství. Dojatě i v pozdních letech vzpomínal na toho svého „třetího staříčka“, který ke křehkému chlapci přilnul srdečnou láskou, vychovával ho a brával s sebou na obchodní cesty. Píše v pamětech : „S jarem se mi otvíraly v dědově zahradě první květy křivatců, kvetl můj máj, včely měly dosti medu a staré jabloně na podzim chutné valašské jaderničky. Tam prožil jsem svoji dětskou nezapomenutelnou idylu, která se v životě neopakuje. “

Z meziříčské obecné školy přešel na gymnázium v rodišti. Vlivem učitelů z gymnázia se patrně zesílily Jahnovy záliby z dětských let, láska ke knihám, porozumění pro přítomnost i minulost valašského kraje, ale především nadšení pro hudbu, které zůstal věren po celý život. Učil se hudbě od dětství, byl dobrým houslistou a rád hrával sám i s učitelskými druhy. Četl mnoho, autory domácí i přeložené, zejména romantické básníky, a znalosti horlivého čtenáře vyvážily jeho potíže s klasickými jazyky, později s matematikou. Devatenáctiletý student vystoupil také po prvé na literární veřejnost. Stalo se tak ve třetím ročníku moravského almanachu Zora. Verše byly podepsány pseudonymem M. Hanuš (podržel si jen své jméno křestní, příjmení mu propůjčil známý hodinář).

Nová životní kapitola se začíná roku 1887. Tenkrát po doplňovací zkoušce na učitelském ústavě v Brně nastoupil Metoděj Jahn službu učitelskou. Prvním jeho působištěm byla Zašová, trojtřídka v poutním místě. Tam poznával teprve pravou tvářnost valašského venkova. Pro další jeho vývoj bylo rozhodující, že poznal hned na počátku mnohem více stínů než světla. První jeho dojmy byly skličující, ne ovšem z malebné přírody, ale z nezvyklých poměrů místních a zejména ze školy. Ta byla zanedbaná, vlhká, učitelská práce těžká, náklonnost rodičů ke škole nevalná. Mladý učitel, jemuž nebylo dáno nikdy pevné zdraví, hledal potěchu víc než u lidí na potulkách krajem. Vycházel daleko do dědin a na paseky, poznával horské lidi v práci i svátečním oddechu. Horlivě se zabral do práce literární, ve které neviděl lehkou zábavu a rozptýlení po učitelských hodinách, ale činnost velmi odpovědnou. Pronikl do pražských listů črtou „Přes práh dětství“, tímto si zjednal přístup do Sládkova Lumíru. Srdečný dopis Sládkův byl neobyčejnou vzpruhou zapadlému literátu. „Způsobil mi takovou radost, že jsem té noci usnul až k ránu. “ K Sládkovi lnul Jahn vždycky oddanou úctou, svědčí o tom i věnování první jeho knihy, „Z temných i světlých cest“, jež byla vydána také na doporučení Sládkovo. Tak bylo možno unést i svízele ve škole, zvláště, když v nevěstě (Žofii Libosvárské, mlynářské dcerce z Krásna, s kterou se oženil v roce 1891), našel obětavou pomocnici ve všech bolestech po celý život. A bylo potřebí té starostlivé péče a šetrné vytrvalosti, když hmotné poměry valašského učitele nebyly zrovna růžové a rodiny přibývalo. V Zašové se narodilo manželům Jahnovým pět dětí.

Čtrnáct let učitelské práce v Zašové bylo doprovázeno jistě mnohými hořkostmi, i když se později nejedna hrana otupila. Hmotně se jeho poměry značně zlepšily, když se v roce 1901 dostal na jednotřídku do Komárovic, zapadlé dědinky u Kelče, jakoby ztracené ze světa, ale v přívětivé krajině s pahorky, pruhy polí, lesíky. Je to až na okraji valašského kmenového území, s životními podmínkami jinými, než byly v Zašové. Tam se dostal ještě do větší samoty než dříve. Však také jeho choť zaplakala, když prvně viděla ten ztracený kout a uvědomila si jeho odlehlost od dráhy i větších měst. Dědinka byla malá, měla na čtyřicet stavení, kolem dvou set obyvatel skoro vesměs zemědělských, takže dětí ve třídě nebylo víc než třicet. Ale dojmy ze samoty ustupovaly i světlejším stránkám, obyvatelstvo bylo dosti zámožné, v zemědělské práci pokročilé, smýšlením ke škole dobrosrdečné. Vzdálenost mezi školou a selskými statky nebyla nikdy veliká. Tak na příklad narození syna ve škole bylo štědře oslavováno jako významná událost celé dědiny. Dokladem, jak občané z Komárovic nezapomněli na svého učitele ani po letech, byla i hojná účast na jeho pohřbu, ač od Jahnova odchodu ze zapadlé dědinky uplynulo 23 let. Avšak i v Komárovicích zasáhlo Jahnovu hlavu mnoho hoře, hlásila se občas churavost a nejtěžší rána udeřila do rodinného štěstí. V pětiletí 1911 – 1916 zemřely mu tři dcerky, sedmiletá, sedmnáctiletá a dvacetiletá. Ani po letech nemohl Metoděj Jahn na tuto ztrátu bez bolesti vzpomínat. „Nemožno o tom psát a dodnes nevím, co mne drželo ještě na tom břehu, “ tak doznává ve vzpomínkové črtě.

Osmnáct let pobytu v Komárovicích bylo přerušeno jen dvojí prázdninovou cestou, v roce 1904 do Benátek, a v roce 1906 na léčení do lázní. Obojí pobyt se zobrazil v několika lyrických i popisných básních a ve scenérii prací s námětem zápasů, například románu „Duhová vidma“ a povídky „Horké prameny“.

V roce 1919 byl přeložen na pětitřídní školu do Rožnova jako řídící učitel a tam dosloužil až do svého pensionování v roce 1925. Všeobecně vážen a oblíben, i když se stranil veřejného vystupování. Byl povahou poněkud plachý, smířlivý, rozjímavý, nepřítel hlučných projevů a útočného debatérství. Úzkostně odvažoval své posudky, zvláště měly-li býti nepříznivé, ale přitom upřímně rád vítal své přátele literáty a výtvarníky, kteří za ním v létě přijížděli do Rožnova.

Ta léta rožnovského zákoutí byla sice zaslouženým odpočinkem po poctivé práci učitelské, ale naprosto nebyla dobou malátné sklíčenosti. Vlastně teprve tenkrát uzrály mnohé literární plány, na které myslel spisovatel už v mladých letech, tam v Rožnově se jeho literární dílo prosvětlilo a zaokrouhlilo. Ovšem ani v posledních letech nepovažoval Metoděj Jahn své dílo za skončeno. Dojemně působila jeho prosba v hranické nemocnici, že potřebuje ještě pět let života, aby mohl dát svým knihám poslední formu a uskutečnit to, co se vznášelo před jeho duševními zraky.

V Zašové byly tedy položeny základy k jeho literárnímu tvoření a tam vyrostly jeho práce nejtesknější. V Komárovicích se jeho dílo prohloubilo pevnou životní zkušeností a soustředilo i na románový útvar, ale také vybočovalo mimo svůj okruh, a to ne vždycky k uměleckému prospěchu. V Rožnově našlo vyjasněný závěr. Jeho svět je vyznačen vesnickými lány a lesy. Tam se zrodily jeho práce nejpravdivější a nejprocítěnější. Psal sice také obrázky ze života maloměstského, ale přes všechno poctivé úsilí je po stránce umělecké jeho nejvlastnějším světem valašská dědina, paseky, samoty, zkrátka „tiché světy“, jak dal titul jednomu povídkovému souboru. I když mu tento svět stranou hlavních cest přinesl nejedno zklamání, přece jen tam plně poznal valašskou přírodu, tam pronikl ke kořenům valašského člověka.

BIBLIOGRAFIE KNIŽNĚ VYDANÝCH PRACÍ

Metoděje J A H N A

BÁSNĚ :

•  Polní růže, lyrické básně – 1909
• Lukáš Ruman, valašská idyla – 1924
• Písně smutku a radosti – 1928
• Beskydy – 1929

Divadelní hra :

Křemenáči, obraz ze života Valachů o třech jednáních – 1937

Povídky:

• Z temných i světlých cest, náčrtky a povídky – 1894
• Nevzešlo ráno – 1898
• Zapadlé úhory – 1900
• Údolím života – 1902
• Kruhy na vodách – 1903
• Tiché světy – 1905
• Večerní stíny – 1908
• Kosatce – 1909
• Stopy v rosách – 1908,1969
• Rozmarné chvíle, humoresky – 1914
• Ráj a jiné povídky – 1916
• Horské prameny a jiné povídky – 1918
• Horští lidé a jiné povídky – 1927
• Horští lidé – 1927
• Horská srdce, povídky – 1941
• Jarní píseň, chlapecké vzpomínky – 1925, 1940, 1941, 1942

Romány :

• Duhová vidma – 1907, 1944
• Selský práh – 1913, 1929, 1938, 1941, 1957, 1966
• Slunečná paseka – 1937, 1941, 1947

K O M Á R O V I C E

Metoděj Jahn

Dědina malá, čísel čtyřicet,

na mírných svazích pásy rolí jen,

s rodinou jsem tu pěknou řádku let,

v tiché žil práci, světu utajen.

Na polích klas a v sadech ovoce,

ve chlévech statné koně, zdravý skot,

roboty však tu dost rok po roce

od vesna k mrazu stále o překot.

K Matičce boží za požehnání

na Hostýn v létě obvyklá je pouť,

jako by z duše z lopot střání

chtěla si aspoň chvíli oddychnout.

Přečkal jsem tady běsné války dni,

ztratil tu troji mladou ratolest,

stesk po ní dlouho, marně srdcem zní :

proč, proč mi vzato, dál co mělo kvést?

Věky žít bude tichá dědina,

v závětří skryta jak ten celý kraj,

mysl si často ráda vzpomíná

na dělný lid a selský lesík Háj.

******

METODĚJ JAHN - SELSKÝ PRÁH

R O M Á N

František Horečka, Naše Valašsko 1931

V jádře srážka dvou světů : chalupnického a sedláckého. Ti, co pocházejí z gruntu, hrdá vesnická šlechta, pohrdlivě shlížejí na chudáky a chaloupky. A domkaři a podruhové, nenávidí zase sedláky, škodolibě posmívají se každé jejich nehodě, nevypomohou jim včas největší nouze o dělné ruce.Nerovnost majetková nikde snad není tak palčivým problémem, jako při zemědělství.

Oba živlové jsou sice odkázáni na půdu, oběma životním povoláním jest krušná a vysilující práce na poli – ale přes stejnost zaměstnání a zájmů jest zde zděděná rozdílnost povah : sebevědomí sedláci žárlivě střeží statky po otcích, brání se tvrdě a tragicky často tomu, aby krev jejich potomků míchala se s krví třídy nižší a bídné.

Z tohoto dramatického sporu a sváru vytěžil spisovatel Metoděj Jahn motiv ke svému selskému románu.

Představitelkou živlu chalupnického je Maruša Kejnárová. Co se jí nedostalo na majetku, tj. jí přidáno na kráse. Není divu, že Tomek Trusina, syn neoblomného a urputného sedláka, zadívá se při muzice do pěkného děvčete, které svede. Je zle, neboť když plod lásky okatě začíná pučet, jde světem pomluva, láteří Kejnar a starého Trusinu div mrtvice neraní tou zvěstí. Děti se milují, ale otcové jsou nesmiřitelní, praví furianti.

Starý Trusina chce závitku odbýt penězi – leč Tomek prohlašuje, že od milé, s níž má chlapečka, neupustí za živý svět. Starý, podněcován proti domkařům a Maruši věrnou a pánovitou služebnou Barborou, staví se stále jako nerozborná hráz mezi mladé. Teprve neduh ho pokoří, že trpce svoluje, aby si Tomek vzal, co chce. Avšak štěstí jim neprorokuje, neboť milovaná Maruša zdá se mu příliš pěkná a nezkušená pro nesnadnou a složitou práci na gruntě.

„Ty si povídáš, Marušo, že tě čeká nějaký med – oh, to si na omylu. Tu přinde ruky přiložiť, od huby utrhnout, hlavu nastavit a noci ubrať. Což ty víš, jak je to na gruntě!“ varoval ji.

Maruša snaží se hospodařit, jak nejlépe umí – leč nevyhoví. Starý ze svého výminku nevrle na ni hledí, jídla od ní nepřijme. A Tomek, ochladnuv z prvního zápalu pro Marušu, podléhá stále více otci a pomluvám Barbořiným. Neklid, hádky a schválné dráždění vládnou statkem – Maruša trpí nejvíce. Nejprudčeji chytli se tenkrát, když seno zůstalo v kopkách za deště na louce, neboť Maruša poslala pro doktora nemocnému chlapci. Tomek psí hlavu jí ukázal pro utrpěnou škodu, osopil se na ni a žduchl do ní, až hrnec horké vody vylila si na ruku.

Uprchla – nešťastná – s malým Tomkem k tetě. Přišel pro ni, přísný, pánovitý, aby prý šla. Poslechla, zklamána, usoužena. A těžká dřina v dusném, nesnesitelném ovzduší začla znova.

Mladá hospodyně počala chřadnouti, až po žních ulehla nadobro. A Tomek, zdravý a prudký, nemá s ní soucitu. Prchá ze smutného domova na hodovou veselku – a tam v tanci obejme novou svou milou. To uspíší skon nešťastné Maruše, která si pozdě uvědomuje, že přece jen neměla překračovat selský práh.

Velkou předností tohoto románu s příběhem dosti obvyklým jest neobyčejná svěžest vidění a hluboké prožití selství. Jahn zná své lidi do nejmenších podrobností, jest jemným a pozorným pozorovatelem všeho dění na poli i ve statku. Osudy jeho hrdinů a hrdinek vyplývají logicky z jejich povah, mistrně vykreslených. Není tu zbytečných líčení a popisů, sentimentálních rozjímání. Řekli byste, že dílo napsal sedlák s básnickou duší.

Metoděj Jahn umí vybírat z řeči lidu nejrázovitější a nejvtipnější úsloví – a těmi perličkami promíchává a oživuje spisovnou řeč. Jeho dílo jest určeno nejširší obci čtenářské.

Milada Davidová