Historie

Anotace: Záhorská kronika, Březen 1934
J.Pilnáček, Vídeň
 

Znak biskupa Bruna

Až doposud vlastně nevíme, jaký byl rodový znak olomouckého biskupa Bruna, a přece jest známost jeho rodového znaku proto velmi důležitou, neboť se snadno najdou památné kameny s jeho znakem, které pro určení stáří a původu, jsou velmi důležité. Až doposud se mylně (dle Paprockého) myslelo, že biskup Bruno měl na štítě zelenou větev se třemi listy, jak ji docela i Paprocký ve svém Zrcadle vyobrazuje. Tj. ale omyl, který povstal asi tím, že Paprocký slyšel něco o znaku zvaném v němčině „Nesselblatt“ a dle toho skombinoval svůj znak. Ve skutečnosti měl ale biskup Bruno znak svého rodu ze Šaumburku správně Schauenburga, kterýžto vestfálský rod začátkem 12. století Adolfem ze Schauenburga povýšen do stavu hrabat z Holšteina a Storman. Znak rodu ze Schauenburga a Holšteina najde se na četných až do 13. století jdoucích pečetích a velmi důkladně jedná o věci roku 1877 vyšlé dílo : J. Berglass, Das Wappes der Grafen von Schauenburg und Holstein.

Znak, který jest i jinak všeobecně znám, představuje štít se znamením, jak zde vyobrazujeme, které v německé heraldice zváno „ Nesselblatt“ a které přichází i u moravských rodů totiž : Deblína (Ratibor 1234) z Dubna (Jenec 1234) z Brušperku (Arkléb 1233).

Jinak nacházíme znak biskupa Bruna namalovaný ve starém, z počátku 15. století pocházejícím erbovníku Grüneberga a jedná také o něm práce Hildbrandta. V poslední době vymalován je znak v publikaci Münchener Kalender 1900. Sluší doložiti, že štít znaku je červený a znamení na štítě jest stříbrné. Klenot (u nás nenaznačený) jest železný, červeně zbarvený klobouk, zdobený dubovým listím. Klobouk byl v pozdější době zdoben 6 kopími, které zdobí 6 praporečků, na kterých lze viděti rodový znak štítu.

Ze Schaumburgu (Schauenburgu), Bruno, hrabě
14. biskup olomoucký (1245-1281)

Narozen asi roku 1205 jako syn Adolfa III., hraběte ze Schaumburgu, příslušníka starého severoněmeckého rodu, a jeho druhé manželky Adelheid, rozené hraběnky z Querfurtu. Po studiích získal brzy řadu církevních obročí, když byl zprvu kanovníkem v Magdeburgu, roku 1229 proboštem v Lübecku, roku 1236 kanovníkem v Hamburgu a v roce 1238 byl zvolen proboštem magdeburské kapituly. V době příprav I. Lyonského koncilu v roce 1245 jmenován papežským kaplanem.
Olomouckým biskupem byl jmenován přímo papežem Inocencem IV., a to bullami datovanými 19, resp. 20. 9. 1245, jimiž bylo olomoucké kapitule, českému králi Václavu I. a dalším osobám oznámeno papežské rozhodnutí. Ač ještě nebyl konsekrován, dovolil mu Sv. Otec již 3.10.1245 užívat mitru a prsten. Český král však stále ještě trval na svém kandidátu Konrádu z Friedbergu, a tak mohl nově jmenovaný biskup vstoupit na půdu své diecéze až na přelomu let 1246/47. Ještě dne 6.7.1246 je nazýván elektem a nebyl tedy dosud vysvěcen. K jeho konsekraci došlo někdy v druhé polovině roku 1247.
V roce 1253 uspořádal v Kroměříži diecézní synodu a za jeho episkopátu se konaly ještě další, a to v roce 1267 a 1278. V roce 1254 uzavřel jménem krále Přemysla II. Otakara v Budíně mír s Uhry a o rok později doprovázel krále na výpravě do Pruska, kde pokřtil prvního pruského šlechtice, jemuž byl král kmotrem. Patrně roku 1255 zahájil přestavbu kostela sv. Mořice v Olomouci. V roce 1260 bojoval po boku českého krále v bitvě u Kressenbrunnu a v letech 1262-1270 byl správcem Štýrska.
Dosavadní ves Kroměříž povýšil na trhové městečko, dal tam vybudovat tvrz a celé město opevnit, protože z něho učinil druhé sídelní středisko olomouckých biskupů. Na jeho příkaz byl postaven nový farní kostel Panny Marie a kolem roku 1260 začal budovat kostel sv. Mořice, u něhož v roce 1262 zřídil kolegiátní kapitulu s proboštem, děkanem a kanovníky a kterou zároveň nadal statky. Podle Brunovy poslední vůle z roku 1267 měl kolegiátní kostel sv. Mořice patnáct oltářů, protože kapitula čítala osm kanovníků a sedm vikářů.
Biskup Bruno se stal předním rádcem českého krále, jehož kandidaturu na říšský trůn prosazoval u papežské kurie. Za své diplomatické i válečné zásluhy (sám několikrát vedl královy šiky do pole) si brzy získal přední postavení na královském dvoře. Od Přemysla II. Otakara dostal městečko Hulín s vesnicemi Pravčice, Němčice a Stará Ves, dále panství a hrad Huklvaldy s městečkem Ostravou a mnoha vesnicemi a také panství Šumperk s hradem a městečko Kelč s okolními vesnicemi. Na tomto území se zasloužil o rozsáhlou kolonizaci a uvedl tam převážně německé obyvatelstvo. Vedle Kroměříže se zasloužil buď o vznik nebo o rozvoj měst Svitavy, Mohelnice, Moravská Ostrava a asi o 200 vesnic.
Dne 18.4.1266 zachvátil románskou katedrálu sv. Václava v Olomouci požár, který ji značně poškodil. Při rozsáhlé opravě dostal dóm gotický ráz. Na biskupských statcích prosadil a zavedl lenní (manské) zřízení, čímž získal značnou vojenskou sílu, takže na místo malé družiny duchovenstva byl často doprovázen houfcem vojáků.
Počátkem března 1269 navštívil Jablonné v Podještědí a hrad Lemberk, kde byl hostem Havla, manžela sv. Zdislavy, se kterou se také dobře znal. V roce 1274 se zúčastnil II. lyonského koncilu, kde se stal autorem jedné ze tří relací o stavu církve, které si papež Řehoř X. vyžádal. Téhož roku zavedl v katedrální kapitule po děkanovi, proboštovi a arcijáhnu čtvrtou dignitu, a to scholastika, který měl na starosti katedrální školu pro výchovu kněžstva, avšak na prelaturu byla tato nová dignita povýšena až roku 1493.
Biskup Bruno zůstal ve službách Přemysla II. Otakara až do roku 1277, kdy ustoupil do soukromí, protože papež Mikuláš III. pohrozil klatbou všem protivníkům Rudolfa Habsburského. Po Přemyslově smrti mu Rudolf svěřil dojednání míru s Čechy v Čáslavi a učinil ho v době bezvládí správcem Moravy, jímž zůstal až do své smrti dne 18.2.1281. Byl pohřben v kolegiátním kostele sv. Mořice v Kroměříži v kněžišti před hlavním oltářem.

Literatura :
Milan M. Buben : Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů
Milada Davidová