Historie

Anotace: Pověsti starých měst
Helena Lisická
 

Boží soud - pokračování

V Brankách měl Jura známého sedláka Ondru. Když se potkali někde o jarmarku a dali se spolu do řeči, povídali si jen o koních. Ondra měl pěkný pár valachů, ale ryzku vždycky Jurovi záviděl. Proto šel rovnou k němu. Ve stavení byla už tma, v okně se však ještě svítilo.
Když šel Jura kolem stáje, myslel na kobylu a ze zvyku zavolal : „Ryzko! Ryzko!“
Najednou se ozvalo známé zaržání a do Jury jako by hrom uhodil. Poznal kobylu po hlase. Chtěl otevřít vrata do stáje, ale závora zaskřípala a Ondra vyběhl z chalupy. Sotva Juru uviděl, začal mu nadávat zlodějů a bral na něho vidle.
„Kdo je u tebe zloděj? Já jsem přišel za tebou, abys mi vrátil ukradenou kobylu. Máš ji ve stáji,“nedal se zastrašit Jura.
Ale Ondra se dal do křiku, jako by jeho stavení přepadla tlupa zbojníků : „ Přišli k nám zloději! Lidičky, kde jste kdo ? Poběžte na pomoc, nebo mě vykradou !“
Z okolních stavení začali vybíhat sousedé, a než se Jura nadál, byl bit jako žito. Nakonec ho vyhnali a stěží se dovlekl domů.
Druhý den všichni v městečku věděli, jak sedlák dopadl, a čekali, jak ten spor skončí. Jura znovu zašel na radnici a tam oznámil, že našel svou kobylu v Brankách. Páni radní ho vyslechli, písař vše řádně zapsal, ale pak mu řekli :
„Běž domů, sedláku! A počkej, až si vás oba pozveme k soudu. Potom nám zde znovu povíš, jak se všechno zběhlo. Právo rozhodne spravedlivě, buď bez obav.“
V Kelči tehdy měli hrdelní právo a měšťané na ně byli pyšní. Když zasedal městský soud, na radnici bylo lidí k umačkání.
Rychtář se jednoho po druhém ptal, jak to bylo s kobylou. Jurovi svědčil obecní pastýř, Ondrovi zase sousedé. Těžké bylo hledat pravdu, když sedlák kobylu z Branek nepřivedl a nikdo ji neviděl. Ale soudcové rozhodli, že tu při sprovodí ještě toho dne ze světa, aby byl v městečku pořádek.
„Když se nemůžete dohodnout po dobrém a oba jste přísahali, že kobyla je vaše, ať tedy rozhodne boží soud,“ řekl rychář a poručil sluhovi, aby došel ke kováři a přinesl kus žhavého železa.
Ve světnici bylo jako v úle. Jenom Jura s Ondrou mlčeli jako zařezaní. Boží soud nikdo nemohl odmítnout, protože by přiznal, že mu kobyla nepatří. Jura se nechtěl vzdát svého práva a Ondra zase nechtěl přijít o kobylu.
Když se sluha vrátil s kovářem, lidé jim hned udělali místo. Kovář nesl ve velikých kleštích rozžhavenou podkovu. Rychář mu poručil, aby se postavil před soudnou stolici, a povolal k ní oba sedláky.
„Přísahejte při božím soudu, že vaše pravda je spravedlivá. Kdo z vás položí holou ruku na tuhle rozžhavenou podkovu, ten dostane kobylu.“
Jura s Ondrou přistoupil blíž. Strachu měli oba dost, ale nedali to na sobě znát. Když rychtář domluvil, všichni netrpělivě čekali, co se stane. Sedláci položili pravou ruku na rozžhavené železo. Ondra to nevydržel, zařval a ucukl. Zato Jura držel statečně. Kvůli ryzce si celou ruku popálil, ale dokázal, že je v právu, a soud mu kobylu přiřkl.
Písař zapsal rozsudek řádně do knih. Bylo rozhodnuto, že rychtář půjde s Ondrou do Branek a ukradenou kobylu přivede zpátky k Jurovi. Ten se zatím rozběhl k babce kořenářce, aby mu dala hojivou mast na popálenou ruku. Večer měl už ryzku ve stáji a byl šťastný.
V jeho při mu ale nepomohl boží soud, který býval starým zvykem a pověrou. Pomohlo mu vědomí vlastního práva a silná vůle, s níž dokázal překonat strach a bolest.

Milada Davidová