Historie

Anotace: Záhorská kronika Březen 1926
 

Záhorská kronika, Březen 1926
J.Jakeš, Čertův kámen

Jdeme-li po mezi od nádraží Kunovice-Loučka a jih, dojdeme za půl hodiny na lesnatý kopec Hradiště. Jméno samo nám napovídá, že tam bývalo kdysi staroslovanské hradiště, do kterého se lid utíkal i s dobytkem při vpádu nepřátel. Taková hradiště bývala obyčejně na příkrých kopcích, hodně vysunutých z řady hor do volného kraje. Bývala opatřena spečenými valy a kolovou ohradou. Pro případ delšího obležení bylo nutno, aby při hradišti byla voda. Proto nenacházíme staroslovanských hradišť na místech bezvodých. Na úpatí Hradiště jsou dva velmi silné prameny se znamenitou vodou.

Valy na našem Hradišti jsou velmi málo znatelny, obyčejný výletník nevšimne si ničeho.
Sestoupíme-li s hory a pustíme se na jihovýchod, dojdeme asi za čtvrt hodiny k Čertovu kameni. Trčí na horském hřbetě na malé planině, skrytý s jedné strany hustým smrčím a s druhé mladým boučím. Blízko něj hrozivě se tyčí zbytek starého hvozdu, jako svědek časů minulých. Staleté jedle s vichřicemi a bouřemi zvyklé zápasit, chmurně pohlížejí do dálky. Bez průvodce byste Čertův kámen sotva našli. Mne k němu zavedl syn hajného.
Je to balvan s tvrdého pískovce, na jedné straně asi čtyři metry vysoký, na druhé sestupuje šikmo na planinku, takže je možno pohodlně na něj vystoupiti. Na kolmé stěně balvanu je důlek jakoby hlavou vytlačený a poblíž znaky, jakoby obrovské něčí ruce se na něj otiskly. Tam, kde se balvan mírně svahuje na planinku, je velká prasklina. Vedle ní je vydloubaná dutina jako pro hlavu a krk zvířete a ještě níž úzká stružka. Zdá se, že obrovský tento kámen byl kdysi vyvržen vlnobitím moře na břeh, anebo, což je asi úsudek správnější, dostal se sem s ledy sjíždějícími s polohy vyšší. Takových bludných balvanů je po vlasti naší rozseto více a často marně bychom hledali horninu stejného složení geologického v širém okolí. Není tedy jiného vysvětlení, než to, že přijely s ledovými krami na konci doby ledové. Lid si původ těchto kamenů vysvětluje všelijak a nejvíce tak, že je čert donesl zdaleka. „Čertových kamenů“ je mnoho a pověsti o nich jsou v jádře všechny stejné. O našem Čertovu kameni vypravuje si lid tuto pověst :
Za dávných časů sídlil nad Podhradní Lhotou rytíř, který velmi utiskoval své poddané. Za nejmenší provinění krutě trestával. Nosíval veliký bílý kříž na prsou a ženy neměl. Ukrutný tento pán vyjel se svou čeledí kdysi do vojny. Na hradě zanechal jen slabou posádku zbrojnošů, kteří nebyli již k ničemu. Po jeho odjezdu si ubohý lid oddechl. Co bude však dále, až se ukrutník vrátí? Uštvaný lid se uradil, že hrad ukrutného pána zboří. Snad se odstěhuje ze zdejšího kraje, když nebude míti kde bývati. Usneseno – vykonáno. Jednoho večera přepadl lid hrad nedobrého pána, posádku pobil a hrad do základů pobořil. Po dlouhé době vrátil se pán z vojny. Byl to smutný návrat. Válka dopadla asi špatně, protože se vrátil bez zbrojnošů. Doma hrad pobořen a nikde nikoho, kdo by mu byl ochoten pomoci. Usedl na zbořeništi a smutně se díval do kraje.

Pohroužen v černé myšlenky zamumlal : „ Duši bych čertu upsal, kdyby mně do kuropění nový hrad vystavěl.“ Kde se vzal, tu se vzal, černý stojí před ním. „Volal jsi mne, tu mne máš!“ Domluvili se brzy, rytíř podepsal úpis brkovým perem svou krví a čert se dal do práce. Snášel veliké balvany na protilehlou horu a lítal s nimi v povětří jako pták. Když již posledním balvanem mrštil, vida, že dílo nedokončí. Balvan s hrozným hlukem spadl na horský hřbet. Zaryl se hluboko a leží tam podnes. Můžete na něm posud viděti otisk ďáblovy lebky a spárů, jak je do balvanu zadíral, když jej vlekl. Tolik nám povídá pověst a rovněž pověsti o jiných „Čertových kamenech“, kterých jest po vlasti naší rozseto hojně, mají stejný obsah.
Bylo to koncem srpna, když jsem byl u Čertova kamene. Sluníčko hřálo, vřes kvetl a voněl medem. Ulehl jsem ve vřesu a brzy usnul. Měl jsem sen, který se velmi podobal pravdě. Najednou octl jsem se v době před půldruhým tísícem let. Udiven zírám s kopce do širého kraje. Kraj má ještě jiný ráz. Všude v dolinách lesy, jezera, pole a vesničky jen na návrších. Po horách všude černé, neproniknutelné hvozdy. Na strništích a pastvinách veliká stáda dobytka. A ejhle, co to ? Z údolí pod horami ozývá se táhlý zpěv. Dívám se a vidím : Zástup lidu bíle oblečeného ubírá se přímo ke mně. Hledím a vidím, že po všech cestách směřují sem zástupy a každý takový zástup vede s sebou ověnčené dobytče. Jdou děkovati bohům věkožizným za bohatou úrodu. Skrývám se do houštiny a čekám, co se bude díti dále. Zástup za zástupem přichází se zpěvem a všichni se utábořují na horské planině. Když jsou všichni shromážděni, vystupuje do popředí, zvedá ruce a mluví velebný kmet, bělovlasý, v bílé říze u rukávů zlatými nitkami vyšívané. Následuje sborový zpěv, táhlý, velkolepý. Kněz zase začíná mluviti. „Bohové naši milí, bozi, věkožízní! My, národ váš, přišli jsme sem, abychom Vám vzdali dík za zdraví, pohodu a úrodu hojnou, kterou jste nás ráčili obdarovati. Přinášíme Vám z toho nejlepšího co máme. Býčky bujné, skopce tučné, koláče a sladkou medovinu. Přijměte laskavě žertvu naši a ochraňujte nás i naše děti a děti našich dětí od věků po věky … popřejte míru a hojnosti ve všem zemi naší.“ Znovu zapěl sbor. Mužové silní povalili býčka na kámen a za zpěvu a jásotu prořízl mu kněz ostrým nožem krční tepny. Krev kouřící odtékala stružkou, vydlabanou v kamenu „žertvovém“. Lid jásal a v mžiku planuly ohně. Veliké kusy masa se opékaly na rožních. Před hostinou provedl kněz „ulitvu“ – ulil medoviny do

jamky v kameni obětním. Hejna krahujců, rarohů a kání přiletěla z lesů, aby se zúčastnila žertvy. Nastalo hodování a veliká radost prostoupila srdce všech. Zde přestává nenávist, starosti zapomenuty, jen láska a radost zavládly. Lid se radoval a sedě kolem ohňů, pojídal maso, koláče a zapíjel medovinou. Slepec jakýs na banduře o dvou strunách opěvoval činy mužů bohatýrů. Když pěl o dobách nešťastných, kdy nepřátelé plenili zemi, svírali mužové pěstě, při zpěvech slávy jiskřily jim zraky. Kousek dále na palouce mládec kučeravý zpíval a doprovázel zpěv hrou na kobzu. Kol něho shromáždila se mládež a tančila kolo, tanec prastarý. Pěkně se otáčeli, prohýbali – hned postupovali vpřed, zase zpět, tu prudce, tu opět kolébavě a na konec vše splynulo ve vířivém reji.
Veliká koule sluneční skláněla se za Javorník. Bílý dým z obětní hranice válel se při zemi a rosa sedala. Zástupy chystaly se k návratu. Zapěly ještě veliký sbor děkovný a ubíraly se zvolna do údolí.
Chlad mne probudil. Rozhlížím se kolem, jen kámen žertvový leží tak, jak před věky tu ležel. Kámen žertvový, obětní, dnes
„ Čertův kámen“.

Milada Davidová