Město Kelč
Město Kelč

Historie

-

Anotace: Laskavec a rváč
Čeněk Kramoliš
 


Slyšel zase ptáčky zpívať

Ve Lhotě u cesty, vedoucí obcí, stojí malá, stará dřevěná chaloupka na spadnutí. Zdá se , že fouknutím větru spadne, ale ovocné stromy, mezi nimiž stojí, ji chrání.
Trámy, z nichž chaloupka sestává, dávno se seschly a prostory mezi nimi jsou vymazány hlínou, poněvadž mech, jenž je kdysi vyplňoval, zetlel a vydrolil se.
Dolní konec chaloupky je nachýlen skutečně k spadnutí, poněvadž spodní trámy shnily a zpráchnivěly a tím se dolní konec nachýlil, horní však stojí ještě rovně a vrchními společnými trámy zadržuje dolní konec před zhroucením.
Nízkými jednokřídlovými dveřmi, které se zavírají na petlici, vchází se do síně. Napravo je jizbička a malým okýnkem v průčelí a s druhým v boční stěně. V dolním konci je chlívek pro kozu a komůrka. Šindelová střecha je zalátaná deskami, slámou i kusy dehtového papíru. Vyhlíží jak žebrácký polátaný kabát, zrcadlo bídy. Starý šindel je štěrbatý a mechem porostlý. Místy roste na něm netřesk. Štít na dolním konci je roztrhán, desky v něm chybějí, takže je vidět na půdu, kde se krčí troška sena ze zahrádky.
Pod okapem byla lavice, na ní putýnka, škopek, podrátovaná mísa, na stěně nad lavicí visela ohlá pilka a nad ní zase žebřík. Mezi putýnkou a škopkem seděl na lavici stařík Oháňka a hleděl před sebe na cestu.
„Stařečku, koho vyhlídáte?“ tázal se ho kolemjdoucí občan Mrázek.
„Ach, nevolám, nikoho nevolám. To jenom tak hledím do prázdna,“ odpověděl mu stařík, jenž hodně nedoslýchal.
Soused Mrázek se usmál, přistoupil k němu a pravil mu do ucha : „Do Kelče přišel nový doktor, moc rozumný. Už se o něm vykládá po dědinách aji po pasekách. Běžte k němu, třeba vám pomůže od hluchoty.“
„Nevím, nevím. Od hluchoty není léků,“ zakýval stařík smutně hlavou.

„Chválí ho všecí velice, měl byste jít k němu na poradu,“ radil mu znova soused a rozloučil se s ním.
„Starý člověk jak starý pes : ztratí zuby, ohluchne a pomalu odumírá,“ rozumoval nahluchlý hospodář.
Ale pak se v něm ozvala touha dobře slyšet, jak slyšíval dříve. Vzpomínal, jak se těšíval, když špačci v jeho zahradě počali před hnízděním zpívat, jak naslouchal šveholení vlaštoviček a později tikání a pištění mláďat v hnízdě pod střechou chaloupky. Několikráte schválně ráno si přivstal, aby zaslechl jejich ranní modlitbu.
A nyní neslyší jejich zpěv, jejich pískot, ba neslyší ani někdy slabé kokrhání kohouta. Jen silný kohoutí hlas otřese někdy ušním bubínkem a z toho má nemalou radost.
Léčil se před dvěma roky, ale marně. Žena mu dávala do uší šťávu z hromotřesku, co na mechu na chalupě rostl, pak jí na radu zkušených míchala se ženským mlékem, namočila vatu do této šťávy , dala do uší, a když výsledek se nedostavil, dala mladý netřesk napřed syrový a pak popečený mužovi do obou zvukovodů, ale ani ten nepomáhal.
Tak ještě zkusila poslední prostředek. Na radu staré kovářky dala mu pod hlavu hadru, na níž ležela kočka, v naději, že z dobrého sluchu kočičího se něco mužovi do ucha dostane, ale ani mrška bleška, která s hadry vyskočila, nezatoužila po jeho uchu, vyhnula se mu a odskákala dále. Když nic nepomáhalo, nechali léčení.
Stařík nyní vzpomínal, jak se léčil bez úspěchu a zase uvažoval, že poslouchal jen rady bab, ale lékařské pomoci dosud nehledal. Po chvilkovém rozmýšlení zakýval hlavou a vešel do jizbice, v níž žena látala suknici.
„Slyšelas, co mně Mrázek radil?“ otázal se ženy.
„Hloupý, jak bych mohla. Však vidíš, že mám okno zavřené, aby na mne netáhlo.“ A přitom potáhla si šátek na uši, jako by se obávala, že si je zachladí.
„V Kelči je prý moc moudrý doktor, všeci si o něm vykládají. Tak mi soused radil, abych k němu šel se svojí hluchotou. Tož co ty na to říkáš?“
„Hluchota sem, hluchota tam, od ní neumřeš ani ti od ní žádný nepomůže. Vždycky jsi říkával , že ti zvoní v uších. Napřed jsem hádala, v kterém, přijde-li dobrá nebo zlá novina, a pak ti zvonilo v obou a zlá novina přišla, nahluchnul jsi. Už tvému sluchu odzvonili. A komu odzvonili, je mrtvý. A tvůj sluch je též mrtvý. Už ti nepomůže nikdo. Škoda peněz,“ hlasitě sdělovala své mínění žena.
„Ba škoda, též si tak povídám,“ přisvědčoval Oháňka a v duši ho bolelo, že není pomoci.
Komu odzvonili, je mrtvý. Mému sluchu v obou uších odzvonili, není pomoci, je též mrtvý. – Ale přece trochu slyším, tak není docela mrtvý,“ uvažoval sám pro sebe a zamyslil se.
„A co jsi dělal venku?“ tázala se žena mírným hlasem.
„Co říkáš?“
„Co jsi dělal venku?“ opakovala silněji.
„Seděl jsem na lavici a díval jsem se na svět. Vrabci se přede mnou honili, ale neslyšel jsem jich.“
„Já tady šiju a ty sedíš a lenošíš. Jsi ty zhnilák jeden,“ hubovala žena.
„Slimák? A kde je? „ divil se muž.
„Žádný slimák, zhnilák jsi.“
„Nevím co povídáš.“
„Že – jsi – zhni – lák!“ křičela žena po slabikách. –
„A víš-li co? Hned zítra jdi do Kelče k doktorovi. Co je to za život s tebou, když neslyšíš, jak se s tebou vadím a co ti říkám.“

„Máš pravdu, tož půjdu, půjdu,“ souhlasil Oháňka a šel než se zvečeří, donést do putýnky vody pro kozu a druhou pro domácí potřebu.
Co žena svolila, aby šel k doktorovi, zdál se sám sobě jako přeměněný, omládlý. V noci ani usnout nemohl. Těšil se, že bude zase slyšet zpívat špačky a šveholit vlaštovičky a zase pochyboval, že by mu lékař mohl navrátit ztracený sluch. „Starý hluchý pes,“ tanul mu na mysli a zase, že v uších bylo odzvoněno jeho sluchu.
Ráno vstal před svítáním, aby do Kelče přišel před osmou hodinou. Oblékl se, vzal hůl, do kapsy kus chleba a vyšel z chalupy.Ranní mlha ležela nad dědinou a zastírala slunce jako závojem, jen jasnější paprsky prorážely místy mlhovinou. Po chvíli vyšlo ven jako měsíc bledé, ustrachované, ostýchavé, jako by si netroufalo zvítězit nad těžkou mlhou. Od západu plul úzký mráček, zastřel střed slunce. Zdálo se, že se rozpůlil.
Mráček zmizel a za chvíli připluly dva úzce od sebe vzdálené. Zaclonily slunce, zatemnily jeho okraje, takže svítilo zase jen úzkým středním pásem, který byl před chvílí mrakem zatemněn. Tak si pohrávaly mraky se sluncem nějaký čas, ale pak se slunce vzmohlo, zapudilo mlhoviny a mraky, jako by se bály jeho síly.
„Hleďme, hleďme, jak si hraje slunce na schovávanou,“ šeptal stařík, když se zakrývalo za mraky.
„A nedá se. Už zahnalo mlhy,“ šeptal později. „Kéž by pan doktor zahnal též moji hluchotu,“ obracel myšlenky zase na svoji nemoc.
„Ale nevím, nevím. Hluchota není mrak, starý hluchý pes neomládne,“ povzdechl si, svěsil hlavu a kráčel dále.
„Hm, hm. Starý pes neomládne, starý člověk neomládne a tady to všecko pučí a oživuje. Pozdě, letos hodně pozdě, vždyť za pět dní bude sv. Jiří, kdy již bývá všechno zelené a letos tráva pučí. Ale přece pučí, omládne a co člověk? Darmo myslit!“ – A stařík smutně mávl rukou a pak se rozhlížel kolem, aby se potěšil z probouzející se přírody.

Pokračování příště.

Milada Davidová

Datum vložení: 1. 5. 2005 0:00
Datum poslední aktualizace: 1. 5. 2005 0:00
Autor: Super Admin

Mobilní aplikace

V obraze

Aktuální informace v mobilní aplikaci zdarma ke stažení:

Google playApp Store

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Hlášení závad

Hlášení závad

Rozklikávací rozpočet

Rozklikávací rozpočet

Aktuální teplota

26.8.2021 09:57

Aktuální teplota:

--- °C

Vlhkost:

--- %

Rosný bod:

--- °C