Historie

Anotace: Laskavec a rváč,
Čeněk Kramoliš
 

Slyšel zase ptáčky zpívať

Jařinami zasetá pole byla hnědá a vedle nich zelenala se podzimní pšenice a rež. Hnědozelené koberce pokrývaly zemi.
Na uválených rolích bylo ještě znát koňská kopyta a uválené role měly podélné rýhy, které se podobaly hřebenem rozčesaným a čelo zakrývajícím vlasům. Někde seděly v řádku hromádky hnoje, čekaly na rozházení a na zaorání a podél nich leskly se koleje . Jeteliny i lada byla místy uhrabána, místy ještě krtičinci posázena.
Trnky podél cesty vysázené ukazovaly ještě černé větve, ale u potoka objevovaly se již listové pupeny na výhoncích vrbových a olšových. Seděly na nich jak perličky na šňůře. Tráva podél potoka byla čerstvě zelená, nad svahem vyvýšené silnice prodíraly se vršky nové
travičky a chomáče staré trávy a ještě výše kam vláha z potoka nesahala , ležely na zemi suché listy, travnaté jak šedivé vlasy na hlavě starcově.
Oháňka se zastavil a zadíval se na trávu.
„Teď ani ta stará tráva se neomlazuje. Leží tu suchá, shnije a nová vypučí. Tak, tak kráčíme všecí k hrobu. Žádný doktor stáří nezastaví, “filosofoval. Pak přemýšlel , neměl-li by se vrátit domů. – Co mu doktor může pomoci, když jeho sluchu je již odzvoněno?
Vtom přilétl ptáček konipásek, jemuž na Valašsku říkají pliska, sedl si na výhonek olšoví, obrátil se ke staříkovi , pokřikoval na něho a přitom potřásal ocáskem napravo a nalevo.
„Voláš na mne, voláš? – Ale já tě neslyším. Škoda, škoda. – Přece půjdu k tomu doktorovi. Zkusím to, zkusím, “ rozhodl se a kráčel dále ke Kelči.
O půl osmé byl již ve městě. Přeptal se, kde ten nový lékař bývá a hned šel k němu. Přišel do čekárny prvý. Byl tomu rád. Však nemocní se brzy scházeli a než docházela osmá hodina, bylo jich v čekárně plno : domácí i cizí.
Ve dveřích objevil se vysoký štíhlý lékař s licousy. Oblečen byl v bílém dlouhém plátěném kabátě.
„Kdo přišel prvý, pojďte,“ promluvil krátce.
„Co říká?“ ptal se souseda stařík.
„Jste prvý, máte k němu jít,“odvětil mu a ukázal rukou, aby šel za doktorem.
Stařík nechal beranici na židli a loudal se za doktorem.
„Tak vy, stařečku, neslyšíte dobře. Pravda?“ otázal se ho hlasitě lékař, když Oháňka dveře za sebou zavřel.
Stařík se zarazil a hleděl překvapeně na doktora.
„A jak to víte?“ vykoktal udiveně ze sebe.
Lékař se usmál. Slyšel ve dveřích , když volal pacienty, že se stařík ptal „Co říká?“ a podle toho usoudil, že je nahluchlý.
Místo odpovědi se ptal : „A dávno již nedoslýcháte?“
„Už tomu bude pomalučky deset let. Dostal jsem hluchotu ze zvonění v uších , a to prý není pomoci, povídá moje stará. – Napřed mně zvonilo v jednom, potom v druhém a naposledy v obou. – Napřed mi zalehlo v jednom . potom ve druhém a každým rokem hluchota rostla. Napřed jsem neslyšel ptáky zpívat, potom ženu mluvit a za chvíli budu hluchý jak peň. – Pane doktore, pomozte. Ty ptáčky bych rád zase slyšel , ach, jak rád!“
„A ženu byste nerad slyšel mluvit?“ zvídal šelmovsky doktor.
„Též, též, ale jen když se nevadí,“ přiznával se Oháňka.
Doktor se znova usmál.
„Tak si sedněte tady na židli, podívám se vám do uší.“
Stařík pohlédl na pěknou židli s tenkými nohami a nevěděl , jak si na ni sednout. Sedal pozvolna, jako by se bál, aby se pod nim neprobořila, ale pak dosedl ztěžka , div , že se z ní nevyvrátil.Oddechl si, jako by byl kus těžké práce vykonal.
Lékař vzal zrcadélko, vložil do ucha a podíval se.
„Fuj!“ zvolal po nahlédnutí.
Vzal malou pinzetu, vstrčil do ucha, uškubl z něho kus nečistoty a ukázal nemocnému.
„A to je ze mne?“ podivil se stařec.
„To není všecko, to je jenom drobet. Máte obě uši zaneřáděné. Myslím, jste je nečistil, co jste na světě.“
Lékař kázal donést teplé vody, vtáhl ji do stříkačky, děvečka podržela strýci pod uchem kovovou mísu a doktor stříkl vodu do ucha. Oháňkovi zašustělo v uchu. Zdálo se mu, jako by bouře v lese zahučela.
Lékař nabral ještě teplé vody a zase ji vystříkl do ucha.
Najednou vyplavila voda na mísu nečistoty a strýcovi náhle se sluch otevřel. Cítil ještě jakési šustění v uchu, ale zároveň slyšel smích děveččin.
Doktor beze slova ukázal mu ve vodě plovoucí hnůj.
Stařík se podíval a překvapeně pravil : „A kde se toho tolik v uchu nabralo? Vždyť je to veliké a tvrdé jak špunt od kanónu. Ale pane doktore, slyším, slyším!“pochvaloval si radostně.
„Počkejte, ještě propláchneme druhé!“
A zase dvakráte vstříkl teplou vodu do druhého ucha, z něhož vyplavil se nemenší špunt. Byl to slepený netřesk s ušním mazem. Místo, aby „hromotřesk“ pomáhal, ještě mu dutinu ušní zalepoval.
„Ach pane doktore, to je zázrak. A žena myslela, že se nevyléčím. Vždyť já slyším jak za mlada. Aji hodiny vaše slyším , jak tikají. No, to se bude žena divit. –
Všem to vyložím, jak umíte léčit. Ach, jejda, ach, jejda, už zase budu slyšet ptáčky zpívat,“ zaradoval se Oháňka a vesele se rozhlížel po pokoji.
„A co jsem dlužen, pane doktore?“ otázal se po chvíli.
„Deset korun.“
„Slyším dobře? – De – deset korun?“ zděsil se uzdravený. „Ale tolik já nevydělám, ani když celý deň hnůj vyhazuji, co vy chcete za chvilku.“
„Vám se při vyhazování chlévského hnoje nestane nic, ale kdybyste byl kýchnul, mohl špunt z vašeho ucha vyletět a mne zabít. Sám jste říkal, že je tvrdý a veliký jak špunt od kanona,“ žertoval doktor.
„Ale to byla jenom řeč. Vždyť já jsem kanón jakživ neviděl,“ vymlouval se Oháňka.
„No, když se žádné neštěstí při tom nestalo a špunt mne nezasáhl, tak dejte pět korun a jděte. Čekají na mne zase druzí.“
„Tož pět jak pět, tolik dám. Alespoň budu zase slyšet ptáčky zpívat,“ pravil sám pro sebe stařík, rozvázal šátek, vyňal z uzlíku pět korun, položil na stůl a s poděkováním ubíral se ke dveřím.
„Lidičkové , drazí, slyším, už zase slyším a dobře slyším!“radostně zvěstoval čekajícím pacientům , vzal beranici a hůl a kráčel vesele domů.

Milada Davidová