Historie

-

František Snopek
Fara kelecká roku 1429
Časopis Matice slovenská 36
Rok 1912

Fara kelecká roku 1429
Podává F r a n t i š e k S n o p e k

Opsal jsem listinu o faře kelecké a o povinnostech osadníkův k tamnímu faráři, by zde byla uveřejněna. Žel Bohu, zachoval se nám v knížecím arcibiskupském archivě kroměřížském pouze nedosti správný opis neumělého překladu listiny z latinského originálu (kopiář Q, listina 7), takže na nejednom místě zvláště v úvodě nebylo lze ani dopátrati se pravého znění.
Důležitá jest z nejedné stránky. Také opravuje v mnohé věci Dra. Řehoře Volného, který ve své církevní topografii Ol. III. 236 podává obšírnější její obsah.
Město Kelč se nazývá m ě s t e č k e m ještě v sedmnáctém, ba ještě i v devatenáctém věku, naopak biskup Stanislav Pavlovský je jmenuje m ě s t e m vždycky.
Naše listina svědčí zřejmě , že osadu keleckou vysadil za městečko biskup olomoucký Petr, míním, že zde rozuměti třeba biskupa toho jména III. Příjmením Jelito (1380-1387). Přepis sice listiny biskupa Bruna v pergamenovém kopiáři kroměřížského archivu fol. M. VI., jejíž datum o Veliké noci (13. dubna) 1270, kteroužto pojišťuje se Kateřině, pozůstalé vdově po rytíři Albertovi, a jejím dědicům manství Komárovice s mlýnem, „nová ves“ Bránky s mlýnem, Babice atd., konečně pak Tučapy, Pacetluky a dva mlýny c i r c a c i v i t a t e m K e l c z , zdá se svědčiti, že již za Bruna byla Kelč městem. Ale jiný přepis , z něhož otisk v moravském diplomatáři způsoben, čte jenom c i r c a G e l c z . Originály Brunovy píšou jméno nynějšího města vždycky a výhradně G e l c z anebo G h e l z . K tomu máme sice příklady v našich dějinách, kde město kleslo na pouhou ves, ale není po mém zdání případu , kde by město (civitas) stalo se pouhým městečkem (oppidum) a které by zase dosáhlo dřívější hodnosti.
Nelze mysliti, že by Kelč byla městem již za biskupa Bruna a že by výsada taková byla zapomenuta asi ve stu letech, takže biskup Pavel III., vzhédaje na důležitost místa, byl se cítit povinným povýšiti je na městečko.
Listina, pravil jsem, důležita jest z příčin mnohých. Jest zajímavá v o h l e d u j a z y k o v é m , d i a l e k t o l o g i c k é m, neboť zdá se mi, poskytuje nejstarší doklad nářečí hanáckého. Pro starý místopis máme zde celou řadu osad zaniklých , jiné „horní“jsou tu jenom poznačeny. Jedné ještě podrobnosti dotknu se na místě svém.
L i s t i n a n a š e n e n í b e z z a j í m a v o s t í a n i p r o d ě j i n y na š í v l a s t i . Mámeť právě z té doby velmi málo památek zachovaných. Zde se nám vypravuje , že markrabě Prokop městečko šacoval (uložil mu daň) a vypálil je a že kacíři ( asi Táboři) vším úsilím jeho dobývali. Jeden z nich jménem Jindřich , z Čech rodem, uvázal se v nedaleký biskupský hrad Šaumburk, odkudž znepokojoval a rozháněl lidi a podmaniv si v nezbedné zlosti lidi kostelní odcizil role, louky, lesy.
L i s t i n a n a š e s l o u ž í n á m d ů k a z e m , ž e i n a M o r a v ě b y l a z a s t a r o d á v n a o b r o č í v ý n o s n á a b o h a t á , z t é příčiny farářovali v Kelči obyčejně kanovníci praeláti kostela olomouckého. Na zvelebu služeb božích chovalo se zde devět až i deset kaplanův, z nichž jeden zastával úřad školního mistra . Ale zatím ubylo výnosu fary kelecké nad míru, takže se bylo spokojiti s jediným knězem, zástupcem farářovým (kommendatorem). Ondřej totiž, kanovník, s přivolením olomoucké kapitoly vzdal faru keleckou knězi Prokopovi z Vídně, který již od roku 1422 posluhoval svátostmi , však tajně.
Nauka Jana Wicliffa, že „contra scripturam est, guod viri ecclesiastici habeant possessiones“, hlásaná M. Janem Husem, ujala se brzo. Nedivno tedy, že se zboží biskupského, klášterního a farského ujímali páni, zemané i lidi prostí. „Než ne tolik zármutku způsobilo bojování o statky duchovní, jako protivenství, jež se dělo v Čechách i na Moravě od roku 1415 skrze nepravého člověka Jana Husa“ , zabíjení lidu křesťanského a zvláště pronásledování kněží, oloupení oltářův. Obroční polnosti si rozebrali páni, dávek povinných a desátkův neodváděli lidé, což divu, že kněží se rozešli nemajíce výživy. Naše listina svědčí, že (tuším jenom na Moravě), „ množství kněží, možův výborných, pastýřův hodných počtem okolo čtyr set a sedmdesáti“ opustilo svoje praebendy farní a jiné.
Katolickým kollatorům bylo se starati, aby alespoň jejich fary nedošly zkázy úplné. Proto na žádost kommendatora keleckého, kněze Prokopa, dostavují se Pavel z Prahy, kanovník pražský i olomoucký, zároveň vikář v duchovních věcech a official dvora biskupství Olomouckého, s jinými staršími kanovníky Pavlem z Kroměříže, Vavřincem z Hranic a M. Ješkem z Dubčan, poslanými kapitulou přesně zjistit a sepsat všeho, co náleží k faře kelecké a ohlédnout škody jí způsobené, a pokud lze, zamezit jich na dále.
Shromáždivše pak mnoho lidu vyvolili padesát mužův starších, poctivých, přibrali k nim některé zeman, měšťany a starší z obcí. Někteří pak z nich přísahou se zavázavše zaplakali nad takovou zkázou a rouháním se svátostem a vypovídali :
K faře kelecké náležely tyto osady : městečko Kelč s předměstím a sedmi dvory (některé z nich byly manské), Těšice s dvěma dvory, Malhotice s dvorem (páni dědinu odrhovali k faře všechovské), Ústí, Skalice (nyní Skalička) se dvorem, Kamenec se dvorem (nyní pouhý dvůr), Zámrsky s půl dvorem, Němetice s půl dvorem, Kladeruby s třemi dvory (manskými), Milotice, Komárovice s fojtstvím, Choryně se dvorem s obou stran Bečviných, Choryňka , jináč Lhota Jarcová, Bránky s dvorem, Hořecko, ves kostelní, Pánkov, bývalá ves kostelní, jejíž hory tehda již příslušely k Podolí, dále Stanišov, Kunovice s dvorem, Švamberk ves (správně Šaumburk ves) tehda již Lhotou Hradní zvaná, nyní Lhota Podhradní, Bílá ves nebo Bílá Lhota blíž městečka Kelče, Babice bez dvora, z Všechovic šest lánů s dvorem. Mimo to příslušely k faře nejmenované zde „ vsi horní“ tehdy zničené věrojatno ohněm, o kterých se nevědělo , budou-li vystavěny zase.
Udávají se zevrubně desátky. Sedláci ze vsi dávali z každé čtvrti padesát snopův ovsa, ze dvorů slušících ku Kelči dáván byl každý dvanáctý snop. Biskupští i manští oráči z městečka odváděli z lánu tři měřice rži a tři měřice ovsa. Vychází faráři celkem z Kelče 56 měřic obojího obilí mláceného od sedlákův (mimo dvory), též 74 kuřat. Sedláci, kteří drželi krčmy i pole, dávali vasaturu (jakousi dávku z piva) i desátek a kuřata o svatých Petře a Pavle, a to z lánu čtvero, z pololánu dvé kuřat , ze čtvrti jedno. Ze zahrad, kdož měli krávu, dávali po jednom sýru. Vasaturu odváděli všichni krčmáři z městečka i z předměstí, biskupští i manští, školnímu mistrovi (tehdy byl jím kněz), který ji odváděl faráři, záležela pak v předním pivě dobrém, z přespolního piva dávali z bečky po groši. Z bečky vína přivezeného náležel kostelu máz. Farář měl vinici svou vlastní, kterou mu odnímali sousedé.

Pokračování příště.

Milada Davidová

 

Datum vložení: 1. 7. 2005 0:00
Datum poslední aktualizace: 1. 7. 2005 0:00
Autor: Super Admin