Historie

Anotace: Fara kelečská roku 1429
 

František Snopek
Fara kelečská roku 1429
Časopis Matice slovenská 36
Rok 1912

Fara kelecká roku 1429
Podává F r a n t i š e k S n o p e k

Ve službě kostelnické se střídali lidé : biskup Petr nařídil, by člověk zemanský nebo manský kostelníkem do roku, člověk kostelní do dvou let, předměstský pak do tří let. Rovněž tak mělo býti s pastýřem.
Dokončivše jednání komisaři sestavili listinu a „přidávili“ pečeti. Ještě třeba všimnouti si data : v neděli den svatých Filipa a Jakoba apoštolů léta Páně čtyřstého dvacátého čtvrtého. Slavnost svatých apoštolů Filipa a Jakuba připadla na neděli roku 1356 a 1519, roku 1373 a 1435, roku 1384 a 1463, roku 1401, 1412 a 1485 a konečně roku 1407, 1418 a 1429, nikoli však roku 1424. Rok tedy v překladě naší listiny nebyl udán správně, není správně vepsán ano do katalogu listin panství keleckého. Mám za to, že překladatel místo MCCCCXXIX nebo MCDXXIX v originále špatně četl MCCCCXXIV nebo MCDXXIV a že tedy listinu vlastně připsati dlužno roku 1429. Anebo platí rok 1424, a pak by bylo třeba opraviti datum omylem opisovačovým změněné takto : v pondělí po svatých Filipu a Jakubu apoštolích. Však na takový omyl vůbec sotva lze mysliti.
Kopiář Q, v němž se nám zachovala naše listina, psán jest podle písma za první ještě polovice šestnáctého století, ostatních šest dokumentů pochází vesměs od biskupa Stanislava Turiho, a to jeden z roku 1539, pět z roku 1540. Nesprávný celkem překlad naší listiny kelecké pořízen málo dříve.
My Pavel z Prahy, pražského a olomouckého kostela kanovník vikář v duchovních věcech a dvoru biskupství olomouckého oficial, známo činíme tímto listem všem, jichž tento list náš dojde, že když pán milosrdenství Bůh Otec , ačkoli prve mnohými ranami za hříchy naše a již nyní i ukrutným mečem nás trestal, jež potřené uzdravuje a on i zbúřené ukrocuje, vzhlédnouc na ukrutné divadla a pláče hodnú obtížnost, neb ne tak velmi bojování pro zboží zarmucuje nás jako nezbedné protivenství, kteréž se děje víře křesťanské, neb od léta tisícího čtyřstého patnáctého ty střely, které tajně škodily, již nyní zjevně rány činily a skrze nepravého člověka Jana Husa nemálo, ale mnoho v Čechách i v Moravě křesťanského lidu padlo, velmi pravá Spasitela našeho řeč, aby vidoucí neviděli a slyšící nerozuměli (Jan 12,40), na srdcích jich položena jest opona, aby všetečnost zmordovala ty, kteréž víry světlo uzdravilo.
Ó jak temná jest slepota nevěřiti, že by v drobku chleba neměl býti Bůh a v přijímání nejsvětějšího chleba bez krve nedržeti o spasení. Ó jaké jest to slepoty břímě! Co z toho přišlo? To že knížetství jest oblúpeno, že dědictví boží jest rozptýleno. Což více bude lítostivějšího aneb plátče hodnějšího nežli viděti na kříži nahé tělo Kristovo aneb viděti oblúpenie oltáře?
Ajhle přichází proroctví, hle nyní naplňuje se prorokův proroctví : neb sedm kostelů chopí se muže jednoho a budů se svatém svárem súditi, kterého by kostela pastýřem býti měl ! Ach my jsme, na něžto skonání světa přichází, neb co jest dne nynějšího? Muži výborní, pastýři hojní, doktoři aneboli učitelé slatce aneboli libomluvní okolo anebo víc počtu nežli čtyři sta a sedmdesát, poslání po všem světě, která opovrhne duchovenství farní i jiná také a volení osob, očekávají svatého odpočinutí, následujíc toho, kterýž řekl : Ale Syn člověka nemá, kde by hlavu svou sklonil (Mat. 8,20,Luk. 9,58).
Ale abychom se psoty naší vypisováním nějakým způsobem nezaneprazdňovali, úmysl svůj oznámiti chceme. Ale Kelč někdy lidná prve skrze markrabí šacovaná a vypálená, nyní pak skrze kacíře nepřestala jest dobejvána býti, a kdež bylo hnízdo kněžského stavu kostela našeho olomouckého, zůstalo již to. Kdož byl knězem, hůře se jemu děje nežli zlému člověku. Jednoho vždycky z prostředku našeho tam v Kelči místo prelata míti obyčej jsme měli a jinými mnohými kněžími ozdobovali, ale nyní jednoho špatného comendora míti tam nemůžeme, nebo povolením naším ctihodné paměti Ondřej kanovník věrnému Prokopovi z Vídně vzdal tu faru řádně. Ten Prokop již víc než od sedmi let tajné svátostmi křesťanům posluhuje, a již ta slavná fara se kazí, a dědictví Kristovo v nic se obrací.
Kdež větší nad takovú skazí žalostivú a srdečnú lítost máme, když již Jindřich, kacíř z Čech, v Švamberk se uvázal a lidi rozptýlil a také lidi kostelní svéj nezbednéj zlosti podmanil, roli, lúky, lesy odcizil. Tehdy napřed řečený Prokop bojíce se něčeho horšího žalostivým pláčem námi hnul, a tak kapitula olomoucká, aby všeckéj téj fary vohlédány byly meze a škody, vyslala čtyry kanovníky starší, mezi kterýmiž jsme my byli první, Pavel z Kroměříže druhý, Vavřinec z Hranic třetí, mistr Ješek z Dubčan čtvrtý. Pak my všichni čtyři do Kelče jsme přijeli a na příčinu zkázy téj fary jsme se ptali, a shromáždic mnoho lidu, kterýž k faře příslušel, z těch ze všech padesáti mužů starších poctivých a některé zemany a opatrné ze vsi a některé měšťany vyvolili jsme přísežné a některé jsme k tomu připravili, aby pod přísahů pravdu pověděli (zaslibujíc jim skrze to v Pánu Bohu věčné spasení), které věci a co příslušelo k faře desátků, lidí a rolí. Pak ti lidé ne lstí anebo dary jsouce povedeni, ale s dobrým rozmyslem a z úmysla pod přísahů majíc také lítost nad takovou zkázou chvály boží a svátostem rouhání spolu s námi velice zaplakali a pod svou dobrou a čistou víru vyznali se takto.

Pokračování příště. Milada Davidová