Historie města Kelč

Anotace: Dýmkařství v Kelči.
 

Dýmkařské řemeslo se v Kelči začalo rozvíjet na sklonku 18.století. Největšího rozmachu dosáhlo v 60. letech následujícího století. Bylo řemeslem výnosným. Tehdy kelečští podnikatelé Kessner a Raut řídili po domáckou výrobu dýmek pro vývoz do Polska, Maďarska a Rakouska. Dýmkařům platili vcelku dobře, takže o tuto práci byl zájem. Přicházeli k nim i dělníci z jiných řemesel. Rádi získávali novou dovednost. V roce 1896 při sčítání obyvatel a jejich činností se v Kelči výrobě dýmek věnovalo 13 živnostníků a 73 tovaryšů – pomocníků.

I později, před první světovou válkou, byla tato výroba organizována na širší základně. Především se udržovaly kontakty pro obchod v zemích C.K.Rakousko. Úkol zdárně plnili Vojtěch Pajdla (nar.1879) se svým otcem. Tito podnikatelé zaměstnávali až 50 rodin.

Dalšími samostatnými dýmkaři byli: Josef Both, Josef Mlčák, Jan Hlavica, Klement Hlavica, Tomáš Králík, Klement Minář, Antonín Ondroušek, Jan Pajdla, Josef Pitrun, Josef Plesník, Josef Rada. Ještě je třeba vzpomenout vynikajícího řemeslníka Arnošta Botha nar.r. 1891, který vyřezával na dýmky figurální motivy i pro ostatní dýmkaře.

Za zmínku dále stojí, že dýmkař Jindřich Plesník (nar.r.1884) získal kolem roku 1910 objednávky od jistého Čechoameričana a odesílal dýmky do Texasu, především pro české krajany.

Po roce 1918 měli samostatné živnosti jen dýmkaři Arnošt Both (nar.r.1906), František Rada, Teodor Hlavica (nar.r. 1898), Alfons Plesník. Jako pomocníci s nimi pracovali: František Střítežský, Antonín Srkala a Vojtěch Bravený. Nejdéle provozovali dýmkařské řemeslo Vojtěch Pajdla a Teodor Hlavica.

Měl-li mistr živnostenské oprávnění, zaměstnával jednoho nebo dva pomocníky a učně. Byla běžná praxe, že učněm se stával jeho syn nebo hoch od příbuzných. Učeň nedostával kapesné, ba jeho rodiče ještě na výuku mistrovi přispívali.

Základní odborné vzdělání učni získávali až od roku 1895, kdy byla v Kelči zřízena pokračovací škola pro učně. Bylo na ni zapsáno 15 dýmkařských učňů. Po třech letech učeň dělal tovaryšskou zkoušku. Ve výučním listě mistr uváděl, co umí zhotovit a dále napsal charakteristiku jeho chování. Objektivní hodnocení potvrdili podpisem dva zástupci Společenstva řemeslných živností v Kelči.

U dýmkaře v dílně často pracovala manželka a také děti. Zvládli jednoduché práce, především povrchové úpravy součástí. Pracovalo se až 16hodin denně.

Františka Kundrátková (nar.5.3.1883), jejíž otec a dva bratři byli dýmkaři, o tom vyprávěla: „Já jsem byla při fajfkách pořáď. Uměla jsem cínovať, rýsovala jsem parády na slovenky, enom sem neuměla dělať na drekslu. A když sem se vdala, neuměla sem ani velice variť. Tatínek z fajek vydělali na koupení chalupy, koupili aj pole aj dvě krávy.“
Dýmkaři vyráběli přes 30 různě odlišných dýmek. V zásadě to byly dva druhy. Když trestka byla usazena přímo do „hlavičky,“ šlo o starší typ „KRKOVKU.“ Měla-li dýmka ještě samostatný „odlevák“, byl to novější druh Obruska. Výhodou odléváku bylo snadné čištění od zplodiny. Z těchto základních typů vznikaly varianty s různým pojmenováním: kelečanka, slovenka, brodka, kozí brada, obkuska kulatá, obkuska s prsténkem a další.

Dělník s rodinou vyrobili za týden 5-8 tuctů „krkovek“, „obkusek“ jen polovinu. Ceny dýmek určovala poptávka a kvalita práce. Mzda od tuctu „krkovek“ před válkou byla 3-4 K, od „obkusek“ 6-10 K. Po válce bylo za „krkovky“ 22 Kč, za obkusky 52-72 Kč.

Zdroj informací a obrázků:
Ország-Vranecký Joža: Dýmkařství na východní Moravě
Výstava „Dýmka v běhu století“, Valašské Meziříčí

Jan Jasný