Prvopočátky tělovýchovného hnutí

Anotace: Chceme-li vzpomenout prvopočátky tělovýchovného hnutí v našem městě, musíme se v myšlenkách vrátit do posledních let předminulého století. V této době tělovýchovné hnutí nebylo organizováno a provádělo se v tehdejších již zřízených spolcích.
 

V těchto letech se však začaly směry spolků orientovat politicky. Již před těmito přeměnami se v Kelči uvažovalo o zřízení samostatné jednotky, ale přes veškerou snahu se nepokročilo dále. Až když v roce 1899 byla pořádána národní slavnost, při které ženy a dívky v počtu asi 80 členek zatančily “Královničky” a cvičenci z Val. Meziříčí vystoupili v samostatném cvičení, nebylo možno snahu již utlumit a začalo se vážně s přípravami na založení samostatné tělovýchovné organizace. Stávající místní spolky nestačily snaze zabránit, protože zakladatelé chtěli něco více, chtěli vyvolat a rozvinout i ve zdejším venkovském městě větší a hlavně samostatnou tělovýchovnou činnost.

A tak se taky stalo, že za nezištné pomoci jednoty hustopečské a meziříčské byla v r. 1900 v Kelči založena samostatná tělovýchovná jednota s názvem Sokol. Je třeba připomenout, že u zrodu této jednoty byl osmičlenný zřizující výbor ve složení Dr. Fr. Minář, Jan Strnadel, Fr. Seidl, Fr. Kratochvíl, Jan Pajdla, Jan Srkala, Rich. Plesník a Jan Jiříček. Prvním starostou pak byl zvolen Jan Strnadel, náčelníkem Fr. Seidl.

Již 29. 7. 1900 byl konán na kelečském výletišti na “Výspech” okrskový slet a cvičení, na kterém mimo místní vystoupili i cvičenci 6 okolních jednot. V témž roce byl při jednotě Sokol zřízen i odbor dramatický, který se představil ve svém divadelním vystoupení vlasteneckou hrou se zpěvy J.K.Tyla Fidlovačka. Uvážíme-li, že při ustanovení bylo v jednotě 37-koncem roku 60 členů, bylo zapotřebí opravdového nadšení, aby tato náročná hra byla sehrána. Toto nadšení se projevovalo i na poli tělovýchovném. V r. 1901 cvičilo na pražském sletu 14 kelečských mužů. Od r. 1902 nastává podstatné zlepšení v možnosti cvičení v tělocvičně místní školy. v r. 1908 byl ustanoven ženský odbor Sokola. Starostkou zvolena M. Slavíčková. V r. 1910 byly oba odbory sloučeny v jednu jednotu.

V r. 1912 byla v Kelči ustanovena druhá tělovýchovná jednota Orel. V čele této jednoty byli po založení místní kněží P. Boh. Deutsch a Al.Vrba. Prvním náčelníkem se stal Bedř. Jiříček. Činnosti obou jednot se zdárně vyvíjely až do r. 1914, kdy sarajevským atentátem byl dán počátek hrozné první světové válce. Po dobu války činnost jednot upadala a Sokol byl dokonce rakouskou vládou násilně potlačován. Ke znovuzrození tělovýchovné činnosti došlo opět až po 28. říjnu 1918, kdy se celá naše vlast zbavila stoletých okovů cizí nadvlády. Již v následujícím roce 1919 splnil se jednotě Sokol dávný sen – pořízení vlastní sokolovny koupí domu místního sirotčince a po roce přestavby předán do používání. Jednota Orel provozovala svou činnost v Lidovém domě, který byl v r. 1924 postaven Katolickou besedou. Činnost obou jednot rok od roku vzrůstala a kelečské ulice častěji a mohutněji byly zaplňovány červenými nebo modrými košilkami. Tak tomu bylo až do r. 1939, kdy na naši zem dolehla tíže okupace a druhé světové války. V době okupace byla tělovýchovná činnost obou jednot zastavena a představitelé, hlavně z řad Sokola, byli pronásledováni. Vzpomeňme na tomto místě alespoň jednoho z nich, vlastence a horlivého vyznavače sokolské myšlenky, Vojtěcha Jasného, který za tyto ideje zaplatil životem v koncentračním táboře Osvětim.

V době válečných let cca v r. 1940 byl ustanoven fotbalový oddíl SK Kelč, který vlastními silami a za velmi těžkých podmínek vybudoval na bývalém pískovišti u Juhyně fotbalové hřiště. Tehdejší představitelé města jiný pozemek poskytnout nechtěli. Tento oddíl později nesl název DSO Jiskra, pak Sokol a od sjednocení tělovýchovy TJ Kelč.

Po období hrozné okupace rozvíjí se opět činnost tělovýchovných jednot, avšak již s postupným úmyslem na sjednocení, ku kterému dochází již v r. 1946, kdy 28. října bylo sehráno společně na “Sokolské scéně” v Lidovém domě s velkým úspěchem drama K.Simona Ruští lidé. Takto se pokračovalo až do 7. 3. 1950, kdy bylo sehráno poslední divadelní představení v Lidovém domě, drama E.Synka – Poslední kámen (Lidice).

V r. 1951 vypukl v budově staré sokolovny požár ( ples požárníků ), který byl včasným zásahem uhašen. Ukázal však její špatný celkový stavební stav. Strop byl podepřen konstrukcí trámů, aby sál mohl nadále sloužit provozu kina. Po komisionálním šetření však odbor výstavby ONV ve Vlašském Meziříčí rozhodl, že budova musí být zbourána. Nařízení bylo provedeno v r. 1952-1953.

pokračování příště
Ze vzpomínek pana Ladislava Hýže