Skauti

K výletům i letním schůzkám se konal vždy jakýsi slavnostní nástup před hasičskou zbrojnicí, kterým skauti dávali o sobě vědět. Oddíl měl také svůj nástupový pokřik: “Kelč – Junáci, Záhoráci, pomáhají lidem v práci”. Bylo to poněkud nadnesené, nevýstižné a nepravdivé, což jsme si ale neuvědomovali. Zato si toho všimla osádka protějšího zámečnictví pana Volfa, která pokřik opravovala: “…pomáhají lidem k práci!” Což bylo i částečně pravdivé, při výletech a doprovodném dovádění zůstala někdy nějaká ta kopka sena rozházená nebo vznikla i jiná nepatrná škoda.

Konaly se i větší výlety. Nezapomenutelný byl zájezd na Vsacký Cáb (841 m.n.m.). Pochodovalo se ze vsetínského nádraží přes obec Jasenku a přes sedlo na Dušné až na vyhlédnutou kótu. Vrchol kopce byl tehdy zalesněný jen ze severní strany. Na vrcholu byla malá kamenná mohyla a vedle ní stál – v té době častý – triangulační bod: dřevěná věžovitá konstrukce s podlážkami ve dvou patrech propojených žebříky. A právě o tento “triangulák” byla svedena velká neúprosná šišková bitva. Obránci si napřed nanesli ke konstrukci a na podlážky velkou zásobu šišek – a pak to začalo. Útočníci měli možnost stálého doplňování “munice” z přiléhajícího lesa, obránci tak činili poněkud oklikou, ale nestačili držet krok. Postupně ustupovali na horní podlážky a po vyčerpání zásob měli možnost použít pouze “střel”, které dopadly na plošinu, nebo které zachytili. To samozřejmě nevydrželo dlouho a útočníci nakonec zvítězili.

Na výletě došlo i k pokusu s vařením v přírodě. Kotlík jsme měli také zápalky a čaj (po válce jen lipový nebo nějaké bylinky), vodu jsme donesli z pramene u blízké turistické chaty. K uvařenému čaji jsme vytáhli zásoby z domu, většinou chleby se sádlem nebo máslem. Objevily se i dvě klobásy. Tu někdo dostal nápad, že jejich majitelům ohřejeme klobásy ve vodě, ze které pak uděláme polévku. Stalo se: znovu pro vodu, v horské chatě jsme vyprosili trochu soli, do vody, ve které jsme pořádně vyvařili klobásy, jsme ještě přidali trochu omastku seškrábaného z chlebů, kdosi poučený opatřil i nějaké správné koření. A výsledkem byla polévka: chutná, mastná a voňavá uzenou klobásou! Výborná s nedojezenými chleby. Jen majitelé vrácených klobás žehrali, že je maso dobře vyvařených výrobků nějak úplně bez chuti a bez vůně. Tyto obě akce a další drobné příhody spolu s dojmy z pěkné přírody a z výborného počasí způsobily, že tento výlet zanechal ve všech účastnících trvalé vzpomínky.

pokračování příště

!!!!!!!!! Oprava a omluva : !!!!!!!!!

Ihned po uveřejnění mého příspěvku “ Z pamětní knihy Sokola v Kelči ” v květnovém čísle Zpravodaje jsem byl upozorněn na dvě faktické chyby. Funkcionář jednoty Orel pan Mašlaň se nejmenoval Antonín, ale František. Druhou chybou je, že boty, které ho tak nešťastně tlačily, nebyly vysoké holínky. Vždyť zásadní odlišností orelského kroje byly kromě modré barvy košile rovné kalhoty. Opožděně jsem si to sám uvědomil. Boty, které panu Mašlaňovi způsobily ony kruté obtíže, byly tedy jeho vlastní, lze se jen domnívat, že nové – nebo spíše přes válku schovávané a dosud nenošené – polobotky.

Za tyto chyby se všem čtenářům Zpravodaje omlouvám.

Ota Tvrdoň
Ostrava