Z pamětní knihy Sokola v Kelči - závěr

Ke skautským počinům patřilo také uspořádání táboráku v Sadu Vojtěcha Jasného. Jinou záležitostí zase byla účast skupiny kelečských skautů na vítání prezidenta Dr. Edwarda Beneše při jeho návštěvě v Hranicích dne 17. července 1946. Při jeho příjezdu i odjezdu stála skupina blízko radnice a vytvářela s ostatními účastníky slavnostní špalír. Jelo se tehdy na kolech, do Hranic to šlo velmi dobře, zpátky se kola musela do obce Ústí po les Lišky do kopce většinou tlačit.

Karel Dohnal byl jedním z vedoucích mladších členů Junáka – Vlčat. Vzpomíná, že Vlčata měla nástupový pokřik: “Bum, bum, ratata, kelečská jsme Vlčata!” Jednou s nimi pořádali výlet autobusem do Kunovic, pak vlakem do Bystřice pod Hostýnem a následoval pěší výstup na Sv. Hostýn. Po prohlídce celého areálu pokračoval výlet na kopec Chlum u Bílavska. Tu u zřícenin hradu se organizovaly různé hry a opékaly se vuřty. Vrátili se vlakem do Kunovic a pak opět pěšky do Kelče. I když únava z náročného dne zanechala na všech stopy, ty nezakryly všeobecnou spokojenost z pěkné akce.

V polovině srpna roku 1947 se konalo světové Jamboree ve Francii. Před tím byl velký celostátní sraz českého Junáka v Teplicích nad Bečvou. Vzhledem k tomu, že to bylo blízko, rozhodli se kelečští skauti, že se rovněž zúčastní. Protože se sraz konal formou velkého dvoudenního stanového tábora, vypůjčili si ze mlýna velkou vozovou plachtu a jako chudí příbuzní se mezi vzornými stany většinou i s podsadami postavili jednoduché áčko. Při slavnostní přehlídce stáli Ota Vítek, Jenda Strnadel, Jenda Valla, Karel Dohnal a Olin Hubík vzorně vyrovnáni před tímto přístřeškem. To přinutilo nejvyšší vedení Junáka, že se tato delegace zastavila právě před nimi. Náčelník Junáka

Dr. Rudolf Plajner po prohlídce pečlivě uklizeného interiéru stanu přednesl ke Kelečákům krátký proslov, ve kterém pochválil pořádek a zdůraznil, že není důležité vybavení, ale správné konání a nadšení, a že myšlenky skautingu lze uplatňovat i jednoduchými prostředky. Pak všem podal ruku a krátce promluvil s Olinem Hubíkem, který byl tělesně postižený a velmi malý a stál na konci řady. Toto setkání zapůsobilo na kelečské Junáky nezapomenutelným dojmem.

S výjimkou této akce se v průběhu druhé poloviny roku 1947 činnost organizace Junák příliš nerozvíjela. Asi 10 členů Junáka bylo zároveň dorostenci Sokola, kteří se v této době zúčastňovali intenzivního nácviku Sokola na XI. slet v Praze. Ten se měl konat v polovině příštího roku. A navíc zde byla celá řada dalších zájmů. Junák tedy začal stagnovat.

A pak přišel rok 1948. Ihned po politických událostech v únoru začala být vyvíjena snaha o sjednocení tělovýchovy a sportu a jednotlivé samostatné organizace byly potlačovány. Skautům byla přičítána účast na údajné přípravě státního převratu v květnu 1948 spolu s armádou a Sokolstvem. Začaly nekonečné tahanice o existenci skautské organizace, v září 1948 bylo ukončeno vydávání časopisů Junák a Vpřed. V dalším období pokračoval boj o podřízení skautů Československému svazu mládeže. Činnost celé organizace se zastavila, organizace se rozpadala a 1. 1. 1951 byl Junák rozpuštěn. To však nemělo vliv na kelečský oddíl, který ukončil své působení již koncem roku 1947 po dvou letech své existence.

Ota Tvrdoň