CLAY VOLÁ EVA

Anotace: Příspěvek k 60. výročí vzniku této odbojové skupiny.
 

Pod krycím názvem Clay volá Eva operovala v Kelči a jejím nejbližším okolí v letech 1942 až 1945 malá - asi třináctičlenná členná skupina, napojená přímo na azylovou vládu v Londýně. Pod velitelem štáb. strážmistrem L. Kubešou zapsala se její činnost k světlým stránkám novodobých dějin města Kelče. Po loňském úmrtí Vladimíra Jukla zůstali jsme se Zdenkem Pajdlou a Vaškem Urbancem, co poslední žijící příslušníci, kteří mohou vydat svědectví…..

Kdo však očekává v těchto vzpomínkách dlouhý a podrobný výčet činů postihujících německé okupanty, bude asi zklamán. Přesto, že skupina byla na tehdejší poměry mimořádně dobře vyzbrojena, upustil její velitel Kubeša od laciných efektních akcí, po kterých zákonně vždy následovala tvrdá německá odveta, postihující většinou nevinné lidi. Nahradil je akcemi, které okupanty postihly mnohem citelněji bez možnosti adresné odvety.

I - “Bezpečné” město Kelč

Největším úspěchem skupiny bylo navázání spojení s dvoučlennou německou posádkou, která byla dosazena na kelečskou četnickou stanici v Kelči s cílem eliminovat vliv partyzánských oddílů, působících v Hostýnských horách. Vzájemná spolupráce se osvědčila a ochránila město Kelč od následků, které by město v opačném případě postihly. Jako v odpadkovém koši mizela různá udání a úmyslně zkreslená hlášení o situaci mátly německé velení!

Uvedu příklad: Několik dní před přepadením německé hlídky u Dol. Těšic, které skupině vyneslo dva “samopaly”, podala tato německá posádka mylnou zprávu o pohybu dvou zběhů z armády v okolí Kelče. Přepad se proto obešel bez represálií..

Úzkou spoluprací s tříčlenným kladerubským komandem (K. Haša, Ant. Kopřiva, Karel Bartoněk) bylo možno přímo v Kelči zasáhnout proti ojedinělým pokusům o kolaboraci s Němci, aniž by hrozilo následné prozrazení odbojové skupiny.

Kelč se tak postupně stala nejbezpečnějším místem v Protektorátu pro každého, koho stíhalo gestapo.

Sám jsem se o tom přesvědčil:

V době založení této skupiny jsem pracoval na německém velkostatku v Brtnici u Jihlavy. Po svém nástupu jsem brzy zjistil, že v revíru mám dva podzemní bunkry, do nichž se uchýlili místní utečenci z nasazení v Říši, kde tehdy začínaly ničivé kobercové nálety na německá města. Právě zásluhou českých lesáků se podařilo jejích utajení a zásobování. A to až do chvíle, kdy do prostoru byli shozeni dva parašutisté “Jirka a Jarka”. Velmi lehce z těchto mladých lidí utvořili partyzánský oddíl. Podařilo se jim vyhodit do vzduchu železniční most u Beranova a několik dalších efektních sabotáží. Němci zpozorněli, nasadili mezi ně svého konfidenta a jednoho dne udeřili. O zatýkání byl jsem však naštěstí informován svými přáteli ještě při práci v lese a mohl se dát na útěk! Naivně jsem však podcenil německou důkladnost a zamířil jsem na nádraží v Okříškách, kde však již hlídalo gestapo. Zachránila mne náhoda. Zastavilo u mne auto s vysokými německými důstojníky, kteří směřovali do Brna, ale kteří zásluhou úmyslně poměněných silničních směrovek zabloudili. Nabídl jsem se jim jako navigátor a v této “elitní”společnosti jsem naprosto hladce projel všemi třemi uzávěrkami. Nikdo se totiž neodvážil tak vysoké “šarže” kontrolovat.

Po následné složité anabázi svého útěku jsem nakonec získal spolehlivý bezpečný azyl u bratrů mého spolužáka v Žeravicích u Kyjova. Odtud se mi podařilo navázat spojení s rodiči v Kelči a ti mně okamžitě vyzvali k návratu domů. Doslovně: “do bezpečné Kelče”.

Vracel jsem se nákladním autem, vozícím mouku. Až do Všechovic probíhalo vše “normálně”. Skoro jsem se dusil pod hromadou prázdných pytlů. Za Všechovicemi však auto zastavilo a posádka vozu mne pozvala do kabiny auta a přes mé protesty mne za bílého dne bez jakýchkoliv bezpečnostních konspiračních opatření vysadila na kelečském náměstí téměř pod okny četnické stanice!

Pochopil jsem, že pojem “bezpečná Kelč” nebyl pouze frází! Tím okamžikem pro mně skončila úloha psance. Jen nevím, zda tehdejší obyvatelé města si toto privilegované postavení svého rodiště plně uvědomovali a věděli, komu za to vděčí…

Pokračování příště. Vladimír Rolinc