Historie

Anotace: Otázky prehistorie města Kelče
 

Otázky prehistorie města Kelče.
Vladimír Rolinc

První známá písemná zpráva, která se dochovala o prostoru , kde od pradávna leží naše Kelč, je již z prvního století našeho letopočtu – přesněji z doby panování císaře Nera v Římě.
Římský historik Plinius v ní zaznamenal, že z hraničního římského tábora Carnuntum (západně od Bratislavy ) se vydal odvážlivec, aby získal cenný baltický jantar. Přesný cíl cesty nebyl sice v této zprávě udán, ale je všeobecná shoda, že to bylo sambijské pobřeží Baltu východně od ústí řeky Visly do Baltického moře.
O dálkových cestách praktických Římanů víme, že byly vedeny tak, aby počátek a cíl cesty byly spojovány způsobem nejpříjemnějším, nejkratším a s ohledem na terénní podmínky způsobem nejvýhodnějším. Odvážný Říman měl po úspěchu své cesty další následovníky, a tak vznikla tzv. jantarová stezka mezi Carnuntem a ústím Visly. Tito kupci a jiní uživatelé této stezky neznali dnešní mapy a své zkušenosti předávali svým následovníkům popisem míst, která bylo nutno postupně projít. Tyto popisy cest se nazývaly itineráře a uváděly důležité body : jako byly nejvýhodnější přechody větších vodních toků, křižovatky nebo místa , kde bylo možno získat potraviny nebo směnit římské výrobky za kožešiny, slonovinu z klů mamutů a podobné žádané suroviny.
Na základě těchto itinerářů napsal o sto let později slavný řecký astronom a zeměpisec v Alexandrii rozsáhlou osmisvazkovou práci o tehdejší Evropě.
A v této práci nechyběla i podrobná kapitola o jantarové stezce z Carnuna a poprvé se dovídáme, že někde v prostoru Moravské brány leží stanice, zvaná Eburum ( v řečtině Eburon.)
Bohužel, itineráře , týkající se této stezky, se nedochovaly a to umožnilo až do půli minulého století většině badatelům tvrzení, že jantarová stezka procházela Moravskou branou po trase Přerov – Lipník nad Bečvou – Hranice.
S Kelčí se v této spojitosti vůbec nepočítalo, ačkoliv řešení přes Lipník a Hranice nebylo ani řešením nejkratším, ani nejpříjemnějším a pro bažinatý terén u Přerova a nutný přechod řeky Bečvy nejvhodnějším!
A to rozhodlo.
Skuteční uživatelé jantarové stezky – ať to byli římští kupci, vojáci či jiní uživatelé měli na průběh trasy jiný, praktičtější názor. Když je terén u Napajedel donutil přejít z pravého na levý břeh Moravy známým brodem s pevným skalnatým dnem, nedali se směrem na Přerov, ale použili vhodnější trasy na Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Kelč a dál nejpříjemnějším směrem na sever přes Špičky – Bělotín – do Oder – Hradce nad Moravicí do Opavy a z polského Opole nejpříjemnějším směrem k pobřeží Baltu. Ovšem, k takové zásadní změně bylo potřebí najít přesvědčující důkazy a to se podařilo:
Prvním takovým důkazem byl nález z r. 1938, kdy se na vrchu Strážném u Kelče nalezl tzv. kelečský poklad, tedy nález stříbrných mincí a sekaného stříbra, datovaného obdobím kolem roku 1000. Ten zásadním způsobem ovlivnil trasu ve prospěch naší Kelče. Následoval další : mapa Jana Krištofa Mullera: Marchionalis Moraviae. Zde byla trasa Napajedelský brod – Kelč naprosto jednoznačně do všech podrobností vyznačena, navíc i s pokračováním další větve z Kelče směr Krakov.
Pro tuto tzv. karpatskou variantu svědčila i strážná stanoviště na okolních vrších, která po obou stranách stezku doprovázela. Zachovalo se jich do dnešního dne asi 15 , z toho 9 si do dnešního dne zachovala názvy: Strážné, Stražisko, Vysoká Stráž apod. , ačkoliv svou původní úlohu dávno již neplní.
Navíc na jednom z těchto strážních vrchů , na hoře Hostýn, bylo objeveno keltské hradiště, což dokázalo starobylost této jantarové stezky.
Speciálně kelečským důkazem je i lokalita draha, což znamená mimořádné až 100 m široké pruhy, lemující stezku, které umožňovaly její překládání, když ji na těžších půdách provoz poškodil. V Kelči se tato draha na kat. mapách zachovala až do 19. století v důsledků sporů města s Posvátnem.
Všechny tyto uvedené důkazy a ještě další ovlivnily prof. Ladislava Hosáka, aby v knize Dějiny města Hranic, vydaných v roce 1969, vysloveně uznal priority existence kelečské křižovatky a rovněž potvrdil trasu zemské stezky z Kelče do Opavy.Dřívější monopolní tvrzení tzv. jesenické varianty o trase Přerov – Lipník nad Bečvou – Hranice bylo tím definitivně pro první tisíciletí zpochybněno a verze Napajedla – Holešov – křižovatka Kelč- Opava – Opole potvrzena.
Tento závěr znamená velmi podstatný zásah do raných dějin města Kelče. A to nejen v tom, že se posunuly do počátku prvního tisíciletí.
Znovu nastolil otázku původu názvu města.
Jaroslav Očenášek velmi předvídavě spojil vznik názvu města Kelč se slovem „kel“ . Nejpravděpodobněji ve významu kel - mamuta. V okolí kdysi mamut žil a doba ledová umožňovala sporadické nálezy těchto 3 až 5 m velkých klů mimořádně hledané suroviny.
Dr. Fr. Matějíček v neschválené práci Dějiny města Kelči uvedl protinázor a název města dal do souvislostí s s osobním jménem Kelek neb Keleč. Tuto verzi však nelze přijmout..
Předně, v tak rané době není možné existenci osoby s tímto jménem dokázat, a i kdybychom to připustili alespoň teoreticky, nastane nový problém: dostala osada jméno po něm, či on dostal jméno podle svého bydliště? Navíc osad s jménem Kelč je více, minimálně šest se jich nalézá v oblasti pobaltských Slovanů a pro všechny tyto obce bychom museli hledat existenci nějakých Keleků či Keleců.
Definitivně tuto teorii popírá časová existence jantarové stezky již minimálně v prvním století našeho letopočtu.

Jméno Kelč je slovanského původu a Slované přišli do této oblasti minimálně o pět set let později.
Těžko pochopit, že tuto překonanou teorii převzal Dr. Papajík do nově se tvořících Dějin města Kelče.
Spor o původu názvu města však přinesl historii Kelče navíc mimořádně důležitou informaci.
Potvrdil, že názvu Kelč předcházel jiný, neslovanský název pro tuto prokázanou křižovatku jantarové stezky!
Dle Klaudia Ptollemaia ji římští kupci ve svých itinerářích nazvali EBURUM ( řecky EBURON).
Že toto Eburum je předchůdce naší Kelče je nové, velmi odvážné tvrzení. Opírám je o tyto dva důkazy:
Předně etymologický původ názvu Kelče je naprosto shodný s etymologickým výkladem názvu Eburum. Spojujeme ho s latinským slovem ,,ebur,, což stejně jako u Kelče , znamená slonovou kost – tedy kel z mamuta.
Druhý důkaz je ještě víc přesvědčující:
Kludius Ptolemaius uvádí o poloze stanice Eburum tento číselný údaj o její severní zeměpisné délce:
49° 30‘ = čtyřicet devět stupňů, třicet minut.
Katastrální a měřický úřad v Opavě nám sdělil polohu Kelče:49° 28‘ 44‘‘ , což při zaokrouhlování na celé desítky minut je 49° 30‘ , tedy shodná severní zeměpisná šíře.
Poloha obou lokalit je tedy naprosto shodná - Eburum je pozdější Kelč. Dávný původní název Eburum se po příchodu Slovanů do oblasti Kelečska pouze poslovanštil.
A to znamená, že naše Kelč tu existuje již počátkem našeho letopočtu. Původně důležitá křižovatka jantarové stezky, místo, kde se k ní připojuje jižní větev z Pováží, později přirozené centrum nejvýchodnější moravské zemědělské oblasti! V té době žádná jiná lokalita neohrožuje její výsadní postavení v této části východní Moravy, neboť její budoucí konkurenti ještě dlouhá staletí neexistují.
Jedině co chybí: podrobný archeologický průzkum oblasti, kde jantarová stezka Moravskou branou prochází .
Při dnešních nových možnostech leteckého výzkumu a stále citlivějších parametrech speciálních detektorů to není úkol neřešitelný a vzdálený. Časově se však musí zaměřit na první tisíciletí!
Pochopením zástupců města – starosty ing. St. Pitruna a místostarosty ing. Karla Davida – vydá město podrobnější studii o tomto objevu a využije ho propagačně.
Posun historických dějin města Kelče považuji za svůj největší dar mému rodišti a za první čestnou stuhu – sice jen obrazně - na nově vysvěcený prapor města.

V. Rolinc: výňatek z projevu na slavnostním zasedání zastupitelstva města Kelče 27.- června 2004.