Historie města Kelč

Anotace: Dýmkařské řemeslo – 3.pokračování
 

Pracovní postupy při výrobě dýmek

Kelečští dýmkaři používali pro své dýmky dřevo olšové a z kmene nad kořeny dřevo březové. Později kupovali švédskou břízu. Výroba představovala dlouhý a pracný proces. Na jeho konci, v případě zdobení, byl téměř umělecký výrobek. V popisu technologie uvádím hlavní pracovní úkony.

Začínali tak, že na deskový blok narýsovali podle šablony obrysy hlaviček a odlejváků. Na dýmkařské stolici pak malou rámovou pilkou, zvanou „ švajfka,“ vyřezávali tvar předřezu. K tomu účelu Vojtěch Pajdla před I. svět. válkou zakoupil pásovou pilu a na ní řezal pro všechny dýmkaře v Kelči. Práce na polotovaru hlavičky a nalejváku pokračovala vrtáním otvorů „ špulířovým“ vrtákem, upnutým v hlavě „drexlů“ (soustruh s nožním pohonem). Potřebný kónický tvar otvoru zhotovili ručním převrtáním kuželovým „škrabákem“ a vyhladili úzkým dlouhým nožíkem – „fajfkovcem“.

Osazení pro „kranečky“ u odlejváku a u osoustruženého tvaru hlavičky též dělali na „drexlu“. Pro tuto operaci si sami zhotovili speciální kruhovou pilečku se středícím kolíkem. Dokončení vnějšího tvaru hlavičky a nalejváku prováděli ručně. Obrobek se nasunul na kolíček při okraji stolu. Kolíčky byly výměnné s průměry podle otvoru v obrobku.

„Trestky“ (z třešňového dřeva) včetně našroubované „kostky“ a „hryzáku“ z materiálu „rohovina“, dodávali dýmkařům specializovaní soustružníci.

Dýmkaři rozlišovali dvojí kování dýmky:
- Vnitřní tvořilo oplechování otvorů v hlavičce a v nalejváku. Bylo spojeno tenkou trubičkou. Plechové komolé kužely se zhotovovaly na malé rohatce klempířským způsobem.
- Vnějšímu kování říkali „kutí“. Byly to ostatní kovové součásti na povrchu dýmky: především „klobouček“, „kranec“ s pantíky na hlavičce a „kranečky“ u otvorů nalejváku.

K jejich tvarování používali staří dýmkaři ruční „razek“. Matricí byla „kroužka“.
Součástí kování se zhotovovaly z plechu měděného nebo mosazného. Na přelomu 19. a 20. století byl v prodeji plech pakfonový (slitina zinku, mědi, niklu). Pro klobouček měl tloušťku 1-1,5mm, pro ostatní součásti 0,3-0,5 mm.


Plechování pájeli železnou páječkou, zvanou „cinák“. Její kuželový tvar odpovídal průměru plechování. Čistila se „salmiakem“. Cín se na ní pak udržel. Součástí „kutí“ pájeli pomocí boraxu a mosazné krupičky. Následným máčením v ředěné kyselině sírové součásti zčervenaly. Po přidání kyseliny dusičné povrch zbělel.
Velká pečlivost se věnovala povrchové úpravě dřeva. Soustružený povrch se srovnal jemnými pilníky. Vyhlazování původně dělali polosuchou přesličkou. Když byl v prodeji jemný smirkový papír, bylo hlazení snadnější. U zakázek na dražší dýmky se hlavička ještě zdobila. Po vyhlazení dřevo mořili „šalvostrem“ (zředěná kyselina dusičná). Suché dřevěné díly se nakonec natřely lněným olejem a vyleštily šelakovou politurou.

Zdroj informací a obrázků:
Ország-Vranecký Joža: Dýmkařství na východní Moravě
Výstava „Dýmka v běhu století“, Valašské Meziříčí

Jan Jasný