Historie města Kelč

Anotace: Dýmkařské řemeslo – 4.pokračování
 

Zánik dýmkařského řemesla.

Stagnace ve výrobě dýmek v Kelči již začíná za první světové války. Objednávky přicházejí omezeně, dochází k nedostatku potřebných vstupních materiálů a k nárůstu jejich cen. Svědčí o tom zachovalá rodinná korespondence. Vojtěch Jasný píše v dopise z dovolenky v Kelči bratrovi do Vídně: „Tatínek dělá pět tuctů „oderek“. Chábne to. Cankof je velmi drahý. Cín, co stál 15 krejcarů, teď stojí 90 krejcarů. Přijde brzy úplně nechati dýmkařského řemesla. Mlčák Franta už nechtěl dělati tatínkovi „slovenky“. Raději prý bude ležet. Zadarmo lepší je ležet než dělati…“ Tolik z dopisu ze 4.7.1915.

V příštím roce v dopise z 28.11.1916 sděluje můj dědeček Jan Jasný synovi:…Není ani drátu ani laktonu, schází cín, plech. Dýmkaři budou muset toho brzy nechat, kteří nemají zásoby. Pajdla byl rád, že mu staříček pustil 1 kilo paktonu…“ Dýmkařský mistr Antonín Ondroušek se potřebným materiálem zavčas zásobil. Vojínu Vojtěchu Jasnému píše do maďarského Šoproně:… „ Buď tak dobrý nám nápomocen. Udělej nám s dýmkami obchod. Potřebujeme vědět,
máme-li Tobě poslati vzorky, nebo oni pošlou vzorky a ceny. Polepšilo by se nám. Nebo sděl jejich adresy, abychom přes válku měli nějakou objednávku… „9.5.1915“

I po válce řemeslo ztrácelo postupně trvalý odbyt. Příčin bylo několik: Především se rozšiřoval moderní způsob z požitku tabákového kouře - kouření cigaret. Sebevědomí mladí muži uvažovali, že dýmka v ústech, svědčí
o méněcenném člověku. Mládenec, který by si chtěl naklonit děvče, by s dýmkou neuspěl. Ve vojenské službě bylo zrušeno fasování tabáku a místo toho byl zaveden příděl cigaret.

Uzavírání obchodu s dýmkami mimo hranice ČSR se stala obtížnějším vlivem byrokracie úřadů. Odesílání svého zboží musel dýmkař vyjednávat s obchodní komorou, s konzulátem i s příslušným celním úřadem. Poválečné směrnice pro obchodování mimo ČSR byly pro malé podnikatele překážkou. Vyřizování zásilek do ciziny trvalo i tři měsíce. K likvidaci pracného dýmkařského řemesla v malých dílnách také přispěla tovární výroba, která se omezila na několik typů dýmek. Samostatný dýmkař s ní nemohl obstát v konkurenci. Posledním malým podnikatelem v dýmkařském řemesle byl zřejmě pan Plesník v Bystřici pod Hostýnem. Převážně se zaměřil na výrobu čibuků.

Dovětek:
Podklady ke svému článku jsem čerpal především z publikace „Dýmkařství
ve východní Moravě“ od Jože Országa-Vranovského a dále ze svých poznámek z výstavy „ Dýmka v běhu staletí“, která byla v muzeu Valašské Meziříčí před pěti lety. Ke starému řemeslu mám osobní vztah. U nás se dosud zachovalo některé dýmkařské nářadí a soustruh s nožním pohonem. Dýmkařství provozovali dědeček Jan Jasný a jeho otčím Antonín Ondroušek. Můj otec před odchodem do vojenské služby v roce 1915 stihl jen udělat zkoušku na tovaryše. Po roce 1918 si rozšířil dovednost v řemesle soustružení dřeva.

Jan Jasný