Historie - záhorská kronika

Anotace: Záhorská kronika
Prosinec 1926
Ant. Svěrák
 

Pan vrchní Andreas Popp

Bylo to koncem 17. a na začátku 18. století, když tento všemohoucí úředník řídil panství kelečské. Kelečáky rád neměl a kde mohl, jim škodil. I což divu, že mu tito spláceli rovnou měrou. Dochovala se aspoň pověst, že když jednou šel z farské hostiny v pozdních hodinách do zámku, přepadlo ho několik zakuklených chlapů právě u rybníka a bez dlouhých okolků strojili se jej zmáchati. Rozumí se, že proti takové nedobrovolné lázni silně protestoval : “Cože, vy ? Nevíte, kdo jsem ? Nevíte, že jsem pan vrchní?” – Ale přesila byla na druhé straně a po slovech “teď jsi pan spodní” – letěl do Venedika. – Kolik Kelečáků to potom odneslo, o tom paměť se nezachovala, ale jisto je, že si pak na keleckých postihl, kde jen mohl. Několik písemných památek to zřejmě dokazuje. Dle těchto památek byl tento úředník velký fedrovatel židů a při tom na groš dychtivý, jako kura na zrno. Stalo se na příklad, že v kterési nejisté době schovala si obec Rousko obecní truhlu “matku” na keleckém zámku, majíc v pana vrchního důvěru. Ale když nepokoje přetaly a obec požadovala truhlu zpět, shledalo se, že je prázdná a panu vrchnímu nezbývalo, než škodu nahraditi. – Za jeho úřadování zřízena pod zámkem panská palírna a prvním jejím nájemcem byl žid, snad proto, že se křesťané v pálení kořalky nevyznali, anebo neuměli si pana vrchního naklonit. A když již palírna zřízena byla, bylo nutno starati se o odbyt. Měšťané kelečští měli tehdy výhradní právo na vinné a pivné šenky, jinde se šenkovati nesmělo než pouze v měšťanských domech a to jen pivo a víno. Kořalky se báli – budiž jim za to věčná chvála! – a proto ve shromáždění městském na tom pevně se usnesli, že kořalku žádný z nich na šenk nevezme a kdo by usnesení nedodržel, že se mu pořádka odebere. Ale žid jednoho měšťana (Jana Masaříka) podplatil, takže přes jednomyslné usnesení přece jen kořalku na šenk vzal ( v domě rožním, patřícím nyní p. Brabcovi). Z toho ovšem velké pohoršení mezi měšťany, div že zpronevěrec nebyl lynchován! Ale ten utekl se pod ochranná křídla pana vrchního. Jak to dopadlo, toho dočítáme se z listiny z roku 1709 : “… A tu po nějakém čase se nadslýchá, že ten jistý Provazník (Masařík) lživou a křivou žalobu jest složil a že židovi naprostřed rynku právě konec jatek domek stavěti budou. Pana hejtmana, ten čas Andreše Poppa, v tom žádáme , aby toho učiniti nedopustil a té památky na sebe neuvodil. Však nic platno býti nemohlo, jenom že se stavěti bude, že proč jsme Provazníkovi zhacovali kořalku šenkovati. A tu již kamení vozí ukrutnou hromadu, již grunty počínají kopat, zedník taky zakládat. Tu my tři : Augustin Kratochvíla, starší purmistr, Václav Perútka, mladší purmistr, městský písař Václav Lančel do Holomúca jsme se vypravili k milostivé vrchnosti a to jsme žádali s ponížeností, aby nám takového domku tak vprostřed rynku neráčili dáti stavěti, což šťastně jsme pozískali zkrze zásluhy sv. Jana Nepomuckého. Hned ústní nařízení jsme dosáhli, ať tomu stavení se pokoj dá, pokudž by Jeho Milost pan regent Šerc k nám nepřijel. A tak se stalo, jak jsme přijeli, hned tomu stavení se pokoj dáti musel. Když pak pan Regent věci vyslechl, poručil to stavení kasírovat, a kořalku aby šenkoval ten, koho sobě žid najde, však bez nejmenší újmy měšťanův. A ten žid toho Provazníka zase sobě vynalezl, který na to schopný byl a očekával toho a za 2 zl., které mu žid z každého vyšenkovaného vědra kořalky slíbil, ostatní spoluobčany zradil.” Potud listina.

Měšťané byli rádi, že zabránili alespoň zohyzdění rynku židovou kořalnou a na památku toho postavili na rynku sochu sv. Jana Nepomuckého z dobrovolných příspěvků z důvodu, “že je od toho stavení pro ty potupené židy ochrániti ráčil.”

Tento spor s panem vrchním obec tedy aspoň částečně vyhrála. Jinak bylo však na jiném místě. Pan hejtman zřídil na “Starém městě” pod kostelem dřevěnou boudu pro koželuha a hned tam také usadil žida kořalníka, Johana. Bouda po 12 letech spadla a na jejím místě vystavena budova zděná a žid začal v ní kořalku svobodně šenkovati. To ovšem nedali si občané líbiti a počali spor a píší : “Poněvadž táž koželužna v obci stranou jest, při takovém šenku dobří obecní řádové, mravy i zachování článkův křesťansko-katolické víry by k ztenčení přijíti a jdoucí lidé do chrámu božího tam se opíjeli, mši svatou meškali a poslouchání slova božího – zabuda se tam (jak se již skutečně stalo) – by nedocházeti mohli, ale i mladá chasa a čeleď proti nadání rodičův a hospodářů svých cele by se zlotřiti mohla a na peleši proti šestému přikázání božímu by snad nic nescházelo, nebo velmi dobrý outok k tomu by tam míti mohli, a kdyby snad zlodějská zběř se sešla neb oheň vypukl (čehož Pán Bůh uchovej), křik by se stal, zde pak nic, zdali tam na gořalce neb co jiného křičí, by se věděti nemohlo – z těchto všech příčin vysoce laskavého pana hejtmana všichni společně v uníženosti žádáme, aby tuto novotu židovi Johanovi nepovoloval, nýbrž aby na tom zůstal, jak milostivá vrchnost roku 1707 dne 11. septembris rozhodnutí ráčila, totiž by na Jana Masaříka dům gořalku na šenk vydával za náhradu 2 zl. z každého vědra však rovněž bez nočních pokřiků.

O tom, jak hejtman rozhodl, paměť se nezachovala, ale domysliti si můžeme toho velmi snadno : Hostinec “Koželužna” stává dosud.

Pokračování příště. Milada Davidová